Co by bylo?

Je čtvrtýho ledna 2011 a dostala jsem smršť dotazů, připomínek a nespokojených výtek, co se to děje, že na můj blog nepřibývají články dostatečným tempem, na které jste zvyklí. Je to pravda, kaju se, sypu si popel na hlavu s novou barvou s názvem „vášnivá červená“. Sama na sebe jsem si ušila bič v loňském roce, to je mi jasné…
Tenhle článek jsem si rozepsala, uložila a skoukla jsem, jak je možné, že jsem na blog NEPOSLALA ani jeden článek. Je to tak, čumím na to nevěřícně. Totiž, rozepsaných s datem 3. 1. 2011 jich mám pět a dnes už jeden, ale nejsou dodělané a odeslané. A to jsem měla v podvědomí, že aspoň jeden jsem tam včera ukápla. No, nestalo se, snad jich dnes pár ukutím i s vysvětlením – nebo i bez. Včera už od rána jsem dostala právě těch pár nápadů, zapsala si nadpisy i s poznámkou, o čem…, ale pak jsem měla hromadu práce s králíky, no a chuť psát mě totálně přešla. Večer už jsem nečekala, zdrojem nápadů je u mě ráno a tak jsem věřila, že ráno – ráno ale byla v obýváku zima a to mám básnické tvořivé střevo zamrzlé . Jenže pak přišel znepokojený mejl. Když jsem běžela do kotelny a uviděla obláček čoudu z kotle, začalo to vypadat na teplo doma. No a v teple mě začínají svrbět ruce a když teda přišel ten mejl, sluší se odpovědět. Proto zde teď sedím a začínám se pomalu – jako ten sentinel, ale šťastný sentinel – rozjíždět. Dám se do pozdravů a řešení nazrálých problémů…
Je dobře, že někdo mnou neskonale opěvovaný vynalezl blog. Ono už je to asi hodně dlouho, jenže já jsem na možnost přišla a pochopila až v srpnu 2010. Hned napoprvé jsem si ho založila – ale to už víte sami a pokud nevíte, najděte a přečtěte si o tom, i o prvních nezdarech. Rozkoukala jsem se a nacházela témata i kamarády – blogaře a blogařky. Já staromilec čisté krásné češtiny jsem slovo blog zařadila ráda mezi své priority i jazykově. No a dnes jsem šťastná, a někdy i nešťastná , že mohu psát na blog.
Dnes tedy, pokud už si přímo nepíšeme mejly, zdravím svoje čtenářky i čtenáře. Čtenářky jako první, protože pokud vím, je nás ženštin jedné krve víc. A tak milí všichni, jsem už zase u PC a míním zase začít psát na svůj blog. Nemám jiný, nebojte se nic. Neochořela jsem, jak zněl zase další starostlivý dotaz. Pořád chodím na denní i obdenní vycházky a jak se zdá, měla jsem se svojí přesvědčovací kampaní za babče krásnější úspěch, aspoň z těch projevů, které se ke mně dostaly. Ani s hubnutím jsem nepráskla do kouta a nevzdala to. Dokonce – a to na sebe ráda prozradím – jsem zapomněla, že se mám v prosinci před vánoci dostavit na záchrannou kontrolu, kdy by mi paní doktorka-dietoložka hodlala hodit záchranný kruh, abych zvládla vánoční přežírání. Nic se nekonalo. Jaksi jsem to sama se sebou usmlouvala, že to snad půjde a krabičky tablet poslední záchrany nebude třeba. No nebylo třeba! Kila se sice už tak nesypou dolů, dokonce víceméně stojím na váze, ale to už je v této etapě normální. Pomalu to dokutám k devadesátce a už o této neslavné životní etapě otylosti přestanu mluvit. Budu i sama pro sebe „kusovka“…
Všem vám tedy přeju dobrý, zdravý a psavý začínající rok 2011. A předsevzetí? My všichni si slibme, že všechny zdary, nápady a ptákovinky, které se nám stanou, přistanou VZÁPĚTÍ na blogu! Mám zkušenost, a Vy jistě taky, že když si IHNED, V TEN OKAMŽIK, ještě s kalhotkami dole (pardon – na WC mě napadá hodně témat) nezapíšu „Nadpis“ a „obsah“ nového článku, tak to zapomenu a je vymalováno. A pak se můžete udivit a uupomínat a nic nenajdete. Smutných a špatných věcí kolem nás je dost a dost, ty nám cpou do obrazovek všechny televize a bohužel přináší život. Naše parketa ať je to veselé, šťastné a povedené, co můžeme dát k lepšímu na blog! Ať žijeme a je nás víc, pišme o šťastném světě právě to hezké, co nás obohatilo a bude obšťastňovat. Přání ať je nám rozkazem si pro všechny přeje
Kitty