Předsevzetí jinak

Hlásím, že jsem opět zde. A s problémem. Jde o kila, přesevzetí a oběd napůl. To bude asi těžký problém…
Nejde o mne. Už jste si oddechli? Já ne!
Včera ráno jsem dostala neradostnou informaci, ovšem nijak nečekanou. Má o deset kilo víc! Skromně jsem tiše sklopila zraky a v hlavě mi začalo šrotovat, co s tím? A hned následovala další informace – nebude snídat, svačit, první jídlo bude oběd a pak večeře. Už jsem se nadechovala k protestu a objasńování, když zaznělo varování. Ať na něho nic nezkouším, on ví svoje. Připadl mi jako býk, hrozící mohutným nakročením a ostrými rohy.
Teď nastává nejdůležitější otázka – a co teď? V dalším článku osvětluju, co je účinné a prakticky prověřené doslova na mém vlastním těle. Bude to stačit? Poučení, metody a výsledek těch metod má doslova před sebou, když stojím před ním. Što dělať ? – volám s klasikem.
Už roky píšu do bloku Denních záznamů, pečlivě denně různorodě vedených, o všem možném. I o tom je článek na mém blogu. Denně tedy cvičím paměť , a nejen moji, zápisem a vzpomínáním i na to, co jsme ten den jedli. Od jisté doby, kdy já jím podle rozpisu, tam je jen záznam o tom, co jedl můj nejpapavější. V poslední době jsem zaznamenala, když jsem s návštěvnicemi mluvila o tom, co jím při dietě, že mával přezíravě rukou. Nechápala jsem až do včerejška. Teď vím a on nevěděl: domníval se, že to, co je napsané jako záznam snídaně, je o tom, co jsme jedli OBA! Nevšiml si a nedošlo mu, že to je JEHO strava. Kdyby si dal čas a přečetl si to a došlo mu to, trklo by ho, kolik navíc toho snědl. Zapisovala jsem jen tři jídla denně, co bylo mezitím a potom… Mávání znamenalo, že kecám, že jím to, co je tam psané. Dnes už má vysvětleno, proč mával chybně. A kde se vzalo těch deset kilo přes vánoce.
Pohovořila jsem s ním. Od snídaní neupustím. „Snídej sám…“, na přesnídávku dostane na stůl před oči ovoce, dál mu naservíruju polovinu oběda z vývařovny s přídavkem zeleniny, kolem čtvrté odpoledne tam bude stát hrnek s 200 gramy mléka a toustem a i k večeři bude mít třeba zbytek toho oběda, doplněný o určitou zeleninu. Zvykla jsem si vařit mu večeře „na vidličku“ (to je moje stálá hloupost). Samozřejmě – budu to rozumně a chutně obměňovat…
Už od včerejška to funguje – a jí to, jídlo mizí podle nabídky. I když vidím občasné neplánované sousto, třeba jen tiše připomenu. Rozhodnout, nakolik to přijme, se musí sám. On to viděl u mě. Ořechy a semena si odpírat nemusí, ale taky jich nemusí být kila. Stejně tak s jablíčky – kilo splivl jak malinu, ale ono bylo samý cukr a sakra se musí počítat.
Přes moje obavy i tento sentinel racionální omezené stravy se rozjíždí. Já to jakoby nevidím a on to respektuje. Zatím. Jak dlouho? Přece jenom asi působí argument, že dobrých deset kilo dole, když to nebude bolet…
Kitty