Po deváté už přece funguju!

Je čtvrtek po deváté hodině ráno. Stihla jsem snídani a ještě v županu sedím u počítače. Procházím mejly a zapisuju nápady na články. Taky jsem si už rozepsala mejla kamošce a najednou slyším v síni pokřik:
„Jdu pro seno!“
Leknu se! Panebože, jsem ještě v košili a on už poleze pro seno. Nesmím zapomenout a za chvilku se dostavit pod žebřík chytat plachtu sena. Rychle se oblíkat!
A tak rychle odešlu mejl, vypínám písíčko. Zatím uvažuju, čím začít. Včera jsme přijeli pozdě, o to dřív šli spát a tak prádlo shledávám na víc místech. Jenže kabelka s dárkem leží na podprsence, druhá taška na košilce a tak podobně. V té zimě doma chodím v dvojích kalhotech, mám jedny domácí a přes ně teplé apartní tepláky. I ty jsou dnes jinde. A je PŘED DEVÁTOU! (doba duševního vákua).
Tak – župan s noční košilí rychle letí dolů, hledám první i druhé spodní prádlo, košili, kalhoty, svetr. V kožešinových papučích nemůžu rychle navlíct nohu do nohavice, skopávám je dolů. Nakonec jsem nohavici natáhla, druhou – a zjišťuju, že jsem si ty kalhoty natáhla předkem dozadu.
„To počká!“ drtím mezi zuby, „pak to obrátím, hlavně ať to stihnu. Nebo mi to shodí do blata!“
Tak to vidíte, taková mám taky rána!
Kitty