Veni Vidi Vici aneb Virtuální tykadlo

To známé rčení mi připomíná dnešní prozření. Jedná se o každodenní vycházku a současně nápady na články na blogu…
Jak jsem už dala stálým čtenářům vědět, jsem svým založením sova, mentálně se nebudím před devátou ráno a kdybych mohla spát dokud se fyzicky neprobudím, no to bych možná z betle lezla po desáté. Zatím jsem si to netroufla vyzkoušet. A tak ráno kolem sedmé se vylámu, dám vodu na čajíček pro mého čilouše, ještě zalehnu než voda zavře a cvičím cviky na kolínko. Pak zaliju čajík a docvičím (většinou). Ještě v županu nachystám snídani a čekám na strávníka. Zatím se podle ranního rituálu snažím se rozjíždět, virtuálně si čechrám peříčka spisovatelky a většinou si rozpačitě brumlám – čekám na nápad, o čem dnes zase psát. Psaní se mi pomalu a jistě stalo denní potřebou, už jsem na blogu závislá…
Když nápad schrastím, je dobře. Přitom se většinou urodí ještě další nebo i víc. Rychle nahodím na jakýkoliv papír
nadpis a k němu jakousi kostru, to znáte sami. Hůř je, když nezabírám a nenapadá mě nic. Teď už vím, jak na to! Dám si vycházku, denní nebo obdenní, to je jedno. je užitečná.
Ráda – no jo, ráda, vlastně jo, ráda dělám vycházky, abych při odtučňování měla pohyb. Ale nerada se k nim chystám, hlavně teď v zimě. Jako cibule se navlíct a přitom zase dost lehce, aby se mi dobře šlapalo a nepotila se. Drahé boty jsou pohodlné, to zase jo, ale zase je zde nějaké „ale“, já nemám nic jednoduché. Prostě v té jedné oteplené trekinkové botě s drapákama mi ujíždí chlupaná vložka, prsty ji po pár krocích zatlačí koncem paty až nad patu. Vpředu prsty mrznou na holé podrážce a vzadu mě to nad patou tlačí – „mrzuté!“ jak by řekl herec Lábus. Bohužel – zatím to tak je a já šlapu dál. Mám zatím dvě trasy, na nich píchám holemi a skoro běžím a koukám. A zde je právě, o čem dnes chci psát…
Kolem cesty je to sice pořád stejné, ale okolnosti procházky jsou vždycky jiné. Koukám dopředu, otáčím hlavou. A vidím – ledacos, pokaždé něco jiného, nabírám nápady. Začala jsem tomu dnes říkat, že procházka je takové moje „virtuální tykadlo“. Doma bych nepřišla na to, na co mi padne zrak venku a urodí se nápad. I jen myšlenka stačí. Zastavím se, hodím hůlky pod paži, stáhnu rukavice, vylovím z kapsy papír a tužku a už to tam sázím. Kdybyste mě tak viděli stát v krajině, už budete vědět. Nepíchá mě v boku slepák ani mě neničí žlučníková kolika, to jen „tvořím“. V tom okamžiku nebudu vlídně reagovat na případné soucitné dotazy. Vnitřně bych vrčela jako podrážděný bufík – rušili byste mé kruhy. Zrovna se rodí nápad a to je někdy hodně bolestné, jak to zformulovat? Někdy takto „porodím“ i víc nápadů. Proto je vycházka takovým tykadlem, ohmatávám svět, nasávám podněty. Z toho pak třeba celé odpoledne a večer žiju. A vy pak máte co číst.
Když se mi podaří nějaký „zvlášť vypečený“ článek, natřásám svá autorská peříčka a čekám na první komentář. Doma uznání čekám zbytečně, on „to“ jakoby nevidí. Až z komentářů poznává, jestli se mi dílo podařilo. To vidím zájem, i když uznat to nemůže, to víte, chlap! . Když se tam ometá déle, už se obracím i k němu. Komentáře miluju, ty vtipné oceníme oba. No a vidíte, na začátku byla vycházka. Blogaři a blogařky, dělejte vycházky, ať je co pěkného číst. Nikdo nevidíme všechno a něco stojí za to! Tak – do terénu a pište, „toliš lidí na to čeká!“
Kitty