Definitivně končím – asi…

Skoro pokaždé, když zabloudím ke konkurentům blogařům a blogařkám, závistivě koukám po blýskavých a pohyblivých kreacích. A někdy loudím, aby mi někdo pomohl to zvládnout. Dnes poprvé mi došlo, že nemusím umět všechno. Smutnění po těchto dovednostech mi bralo energii, kazilo náladu. Můj blog je nebarevný, leč ze života. A teď mi došlo, proč ne?
Moje blogová stránka je černobílá. Vlastně není úplně černobílá, spíš vy čtenáři vidíte takovou šedivotinu a slabá písmena. Jen já, když píšu na svém autorském blogu, mám písmo krásně tučné a úplně černé. Sama jsem si blog nastavila, čili je to můj „samosprask“. Tedy něco, co si u nás na Vysočině kutilové nějak ukutí, „sprásknou“ dohromady. Ono to není přímo oslňující, ale svému účelu to vyhovuje. Prostě jsem to nastavila jak jsem uměla a ono to není nejpěknější.
Situace je podobná těm zdobným článkům a příspěvkům u jiných a mých skromných. Já cítím, že jádrem mého psaní je výpověď o denním životě, o jeho radostech a někdy i smutcích, jak je život přinese. O tom nepíše většina nás všech, spíš abych špendlíčkem hrabala. Mě zrovna takové články lákají a ani v nich nic nemusí poskakovat a blýskat se…
Když napříště budu chtít potěšit svoje oči nějakou exotikou nebo lesky, kliknu si ke konkurenci. Podotýkám, přátelské konkurenci. Když to já sama neumím, udělám z toho počinu z nouze ctnost. Pokoukám, pochválím a potěším se a pak se zase vrátím domů. Cizí peří už mě neláká, nemám na jeho tvorbu. Jsem ráda na svém místečku na blogu a šťastná, že mi moje výpovědi šedivým písmem přesto přivádějí čtenáře a příznivce. No, zatím skoro stopro příznivkyně. Dokonce moje blogové jméno má u nich i svoji klikačku. Já se ke svým oblíbeným autorkám pořád složitě proklikávám, ale dělám to ráda. Nacházím tam to, co hledám. Život v denním cvrkotu a šťavnatosti. Většinou jsou barevnější, s fotkami, když už ne třpytivé.
A tak dnes prohlašuju, že končím s pokukováním po pozlátku. Odteď konstatuju – nebude mi závist kazit náladu. V tom má titulek pravdu. Možná někdy, až nebudu mít o čem psát a vědět, jak psát, začnu hledat jiné formy výpovědi. Nebo vlastně asi vedle toho – naučím se to taky. Texty mých skromných článků budou pořád dostatečně dlouhé, ale problýskne v nich nějaká barva, třpyt nebo poskok zvířátka. Až…
Kitty