Osm!

Teď před začátkem jara máme v králíkárně o osmi kotcích tři mladé nadějné samičky a jednu starší, z nich jsou tři už „těhule“. Dole pak tři vévedky na zabití a samce Patrika…
Před chviličkou jsem si pouštěla bláznivá videa. Napřed jsem je skoukla sama a nakonec jsem do toho zatáhla „vždyvážného“ Pepína. Strašně nechtěl, rvala jsem jeho křeslo, aby se při reklamách v televizi koukl, že to prostě musí vidět. Jedno „když se ženy nudí“ bylo fakt nádherné a tak se mi to nakonec podařilo. Skoukl pod tlakem dvě a zase nasadil strašně zaneprázdněnou tvář. Seděl tam jak hříbek, kterého hlodá červ a on tím trpí! Nahrbený jako rozdrážděný býk, prostě demonstroval, jak ho to otravuje, jak to ignoruje…
Šla jsem si natočit vodičku na kafíčko, natočila jí pro oba a dávám to na sporák. Už jsem šahala pro zažigálku, když mě napadlo zeptat se ho, kolik máme ještě králíků na zabití. Jen tak, víceméně konverzačně. A od něho jsem zaslechla:
„Osm!“
Když jsem si mžikem uvědomila, co to kecá, ještě skoro rozjuchaná jsem vypukla v hurónský smích. Chechtot, řehot!!! No toto!? Přece – taky čtyři chovné a Patrik?
Tak to vidíte. Někdy něco jen tak utrousí, takovou ptákovinu, a už to zase jede! Mrkla jsem na něj a v tom okamžiku vidím, že zase má na obličejíku tu masku potutelnýho smíchu. Ale on se nesměje, to jenom mě to odrovná!
Zase se mu to podařilo. On nic, to já! A co vlastně řekl tak směšnýho?
Kitty