Jsem šiša!

Kolikrát si myslím, že se mi něco jenom zdá, že bych mohla přece jenom být v lecčem dost úspěšná. Pak zjistím, že se v tom začnu motat a pak jenom zírám. Černá díra…
Nedávno jsem objevila u doporučeného blogera soutěž Sovička. Pět jednoduchých otázek, na které musím hned po přečtení odpovědět. Nic nikde nehledat, odpovídat jen to, co znám. Přišla jsem tam, dostala se hned napoprvé na soviččiny otázky. Pak jsem hledala, kam napsat odpovědi. Hned napoprvé jsem našla, kam co napsat, odpověděla a čekala na rozluštění. Taky jsem objevila svoje jméno i s body. A dost!
Napodruhé jsem asi nestihla termín v 15 hodin, kdy se otázky objevují. Pak jsem zase zapomněla, potom nějak vynechala a když jsem pak zasedla a dostala se tam, najednou jsem uviděla formulář – jméno, přihlásit, adresa, web. To mě šokovalo, protože jsem se domnívala, že jsem dávala nějaké heslo. A já si vůbec nebyla vědomá, že bych to někdy takto dělala.
Ten den jsem tedy ustoupila před technikou. A postěžovala si známé blogerce, co se mi stalo a požadala ji, aby mě u něho omluvila. Dostala jsem hned radu s divením, že jim to tak nedělá, poslala link i s vysvětlením. No, je to tak, už párkrát jsem „chyběla“, mám tam prázdné chlívečky. Včera jsem se už loučila se soutěží, že mě to nemá rádo. Dokonce jsem i v blogu se Sovičkou viděla komentář, že jsem to asi vzdala, že se mi soutěž nelíbí. Proto dnes píšu jakési vysvětlení – z více hledisek.
Černou díru už jsem prohlídla. Napoprvé jsem prý měla štěstí začátečníka. A potom, když už jsem byla schopná se zúčastnit, jsem naletěla na chytáky. Dobře mi tak, patří mi to. S tím formulářem – předtím jsem brouzdala na jiných serverech, pak se odhlásila a najela zrovna na Sovičku. Toho formuláře jsem se lekla a nepochopila. Teď už ale vím jak na to! A stejně – dnes jsem zase odpovídala až když píšu tento článek. Prostě – účastnit se budu s chutí, ovšem jak kdy a „kdy si vzpomenu!“ Opravdu mě zajímá, jestli někdy posedím u blogu v době, kdy tam přistanou otázky. Virtuálně ve společnosti nás soutěžících. Několik napjatých „soutěžníků a soutěžnic“, co nám zase náš trapič uchystá. Je to pěkné trápení. To poznáváme, co zůstalo v našich hlavičkách, co jsme schopni odpovědět bez berliček knih a internetu. Koukám, že docela to jde. Taky jsem hrdá na to, že mi byla dána důvěra, že nebudu podvádět. Že tam přijde to, co mám v hlavě. A nejen já. No vidíte, jak nás ten šikula doběhl. Soutěž tím získala jiskru – nejsme dokonalí!
Doufám, že už u Milánka klíčí nějaký bohulibý záměr zase nás bavit a vzdělávat. Díky.