Amarouny

Dnes je sobota, nedostaneme obídek z vývařovny, musím vařit. Ráda vařím a dnes jsem si naplánovala zvlášť vypečené menu…
K vaření jsem se dostala dost pozdě, nic složitého mě nečekalo. Proto jsem si ještě s chutí „zaumývala“, což znamená umývání nádobí. Opravdu mě to odjakživa baví. Navíc, zde v té vesnické morně, mi mnohdy teplá vodička pomáhá přežít zahřátím rukou. Tak stojím u dřezu a jsem asi tak v polovině, když zaznamenám pečlivého krmiče našich slepiček. Dnes se tedy ujal role tvorby amarounů. K tomu faktickou poznámku.
Většinou tvorbu krmení pro slepičky stíhám já. Dávám tam vše skoro jako on, ovšem mám k formě míchanice odlišný postoj. On ví od malička, že slepice dostávaly krmení skoro ve tvaru husté kaše, takzvané kaleniny. Prostě všechno nakonec prohňahňá, prohněte, promačká a stluče v nevábnou hmotu, lepící se slepičkám na zobáky. Já tomuto podivnému slepenci původně čerstvých i namočených surovin říkám pro sebe AMAROUNY. Určitě si vzpomínáte na výživnou (ale nevzhlednou) stravu mimozemšťanů ve filmu Návštěvníci. Pak jim to donese a dodnes nepochopím, proč se na to slepičky nadšeně vrhají. Asi to chtějí mít co nejrychleji za sebou…
Já míchaničku také neodbývám. Stavím se však k její tvorbě tak nějak kulturněji. Nejprve mi vadilo, že amarouny slepičkám zalepují zobáčky, ty je uzobnou a pak rozhazují po zemi a nakonec si nešťastně otírají zobáčky o cokoli v okolí. Z nepořádku mají užitek ty z nich, které nejsou tak průbojné a těmi odhodky si konečně taky zobnou. Já volím tvorbu kuliček, kousků. Vypozorovala jsem, že se taky nadšeně hrnou k zobání, navíc jako bonus můžou způsobně a elegantně zobat jednotlivá soustečka. Žádný umazaný zobák, žádné nedůstojné utírání huby. Pěkně „zob a lup“, všechny tentokrát v kroužku kolem misky spořádaně lupou drobkovitou až kouskovitou krmi. A kolem misky není nepořádek. Nevím, čím to je, je to tak. Možná je to i tím, že jim toho nedávám moc, každá si může zobnout proto, že je toho taky míň. Musí spěchat, jinak si nezobnou!
A tak dnes umývám nádobíčko a vidím dnešního krmiče, jak stojí opodál s oběma rukama upatlanýma od amarounů. Já svoje krmivo míchám vařečkou. Kdybych nestála u dřezu, tak by si ruce umyl do dřezu. Dnes to nelze a tak stojí bezradně. Otočím se k němu, uvažuju, jak mu pomoci. Nabízím, že dám do misky trochu vody, on si ručky umyje… Jenže zazní osudná věta:
„Nech to, to je dobrý, budu vybírat zelí – to se s tím zahustí!“ a nastavuje špinavé ruce s bakulemi šrotových amarounů.
Stojím a hledím. Někdy si stojím na vedení. Pak mi to dojde. No nemám život jedna báseň? Všechno umí zužitkovat! Nádherně se baví, jak tu stojím jako Lotova žena…
Kitty