Dotrh

Dostala jsem mejl s dotazem, co vlastně na té kačeně trhám, když už je zabitá a otrhaná. To je právě specifika vesnických činností. Pro ty, kdo to neznají, sem hodím vysvětlení…
Kačenka se musí zabít a protáhnout vařící vodou. Vařící voda uvolní peří a souseda Marta vytrhá většinu velkých brků a peří. Já ji pak dostanu na stůl a s pomocí jemného malého nožíku otrhám zbytek ostenců a nejdrobnějších rašících peříček. Je možné je také trhat stiskem prstů, já to dělám nožíčkem. Při tom si povídáme, sklepneme nejnovější novinky, probereme těžkosti, zasmějeme se – prostě ženské plkání. Na řadu přijdou i živí obyvatelé našich stájí, chlívků a kotců, praxe vesnického života.

Až je jich většina otrhaných dočista, sousedka opálí zbytek nejjemnějších peříček, vykuchá vnitřnosti, prostě kosmeticky upraví. Nakonec projdou horkou vodou a jako pěkné žluťoučké kačenky se buď rozejdou mezi labužníky nebo se chladí, případně uchovají v mrazáku. A potom – někdy – i my ochutnáme jejich masíčko, jako se to stalo dnes. Ekologické masíčko chutná všem. Tyto kačenky pekingské jsou dietnější, husokačeny snad mají více tuku. Odměňuje mě i pohled na žluťoučké kusy. Ty promodralé chudáky v marketech nechci ani náhodou. On člověk jí i očima!
Tolik ke kačenkám…
Kitty