Sebevražda? To znám!

Dnešní téma mě docela vyplašilo. Pak jsem si připomněla můj poslední článek na blogu a napadlo mě, co vlastně byla moje „sebevražda“ a jak to, že ji znám a žiju…
Když to tedy vezmu filosoficky, jako sebevraždu ve svém životě hodnotím hodně dlouhou dobu mého života s přejídáním. Z mládí si pamatuju, že jsem byla vždycky při těle a trpěla tím. Byla také období, kdy jsem se vzepřela osudu a dostala se do dobré fyzické kondice, i sobě jsem se líbila. Znáte „jojo“ efekt, taky jsem si tím prošla. Když někdo začne jako cvalda, celý život s tím válčí…
Loni ve dvaašedesáti jsem vyklouzla ze směrování k sebevraždě přejídáním. Na celém mém blogu vypovídám o průběhu mého zápasu s obezitou. On ten boj se vlastně těžko vede, pokud nezměníte postoj k tomuto problému. Za pomoci paní doktorky s podváhou (ví o čem mě přesvědčuje) jsem si pro sebe přenastavila psychiku. Můžu jí věřit, prošla si tím taky. A tak…
Mentálně se už cítím mladá, štíhlá, dynamická a optimistická. Ještě mi chybí tak šest kilo. Nebudu Twiggi, dokonce ani střední postavy. Budu stará, věkem otřískaná, při těle, někdy taky unavená a mrzutá. Ale především – na druhou stranu – sršící vtipem, dobrou náladou, oprsklá k závistivým kritikům, radilkou otylkám. Ono prý je lepší mít vrásky od smíchu než kolmé vrásky věčných stěžovatelů a pesimistů. Z nedávna bych měla nárok na vrásky smutku po třech neštěstích v rodině. Z téhle etapy se snad už vyhrabávám, opatrně začínám věřit v lepší příští. Proč taky ne – do třetice už bylo!
Moje přejídací sebevražda je už pasé. Už žiju v rozumném systému s dobrými výsledky. Vidím kolem sebe dobrou vůli přátel uznat nový směr mého života bez škodicích návyků. Směřuju k životu. Životu ženy staré, ale ne blbé! Sebevražda jídlem je zbytečná a trapná. Myslíte si to taky?