Hosipa je moje kamoška

Dnes ráno jsem nachystala tvarohovou pomazánku jedna chuť, stačila udělat lahodný čajík a už sedím u stolu…
Zbytek padesáti gramů holého tvarohu je přede mnou, před Pepínem miska s pomazánkou a ještě talířek s buchtou od včerejšího oběda. Bohatou snídani pro mého bytného doplňuje bylinný voňavý čajíček. Jedna buchta už se do něho propadla, zkusím mu tu druhou rozmluvit, to už by bylo moc. Chleba by mu měl stačit…
„Chleba! Proč mě nepřipomeneš?“
Je to tak. Chleba jsem zatím už stačila uklidit do síně. K jeho pomazánce chleba být musí. A já bych měla jíst tvaroh jen tak? To nejde!
Vidíte to. On bez chleba nedá ani ránu! A tak zatímco jsem bádala, jak strategicky připravit Pepína o jeho druhou buchtu, jsem ho zbavila jeho chlebíčka k pomazánce. Taky se mu to prý zdálo málo, zatím teda začal „zarovnávat“ pomazánku jen tak. Chleba se nakonec dočkal ke své zbylé porci malé lžičičky chutné pomazánky.
Zaváhala jsem. Když mu servíruju jídlo, vždy musím dávat pozor. Kdybych včas neucukla po dopadu krmě na stůl, spucuje jako první chod i moje ruce. Hrůzný pohled! A na to všechno mám myslet před devátou!? Nemožné!!!
Kitty