Nemáme se rádi

Nelekejte se, nejde o lidi ani zvířata. Zvířata už snad zanedlouho nebudou věcí a budou mít svoje práva respektovaná! Jde o věci nebo činnosti…
Jsem žena, které nebyla v mládí dostatečně vštípena ledaskterá dovednost. Přesněji bych snad měla sebekriticky říct, že jsem nabízené možnosti nevyužila. A je taky pravda, že jsem byla do čtyřiceti let svobodná. Z čehož u mě vyplývá, mimo jiné, že jsem se nepocvičila v praxi vařit a šít. Ještě přesněji – péct a šít na šicím stroji.
K pečení ráda říkám, že se s kvasnicemi nemáme rády. Ono je to asi tou nezkušeností. U nás, pokud už má k pečení s kvasnicemi dojít, to supluje můj nejzručnější Pepíno. Já když jsem zadělala, mělo to jednotný postup. Dala jsem tam všechno v pořadí, jak mělo být dáno, mouku jsem prosila přes síto, nechala vše v pokojové teplotě, solila až nakonec a přece se v míse těsto jen tak čepouralo, dlouho sedělo – prostě nechtělo se mnou nic slušného mít. Pepíno přišel, nasypal, vymísil, práskl k teplu nebo přímo na topení a po chvíli už „hrnečku vař!“ těsto mínilo odejít za ním do vedlejších místností.
Stejně tak sousedky. Do mísy toho daly „přiměřeně“, od oka, vajíčka „obvykle“, tuku tam šplíchly taky od ruky, vymíchaly, rozetřely těsto vařečkou a vyndávaly křehoučké krásné „pečení“ jen se na nás srdce smálo. Já jsem všeho dala podle normy, ošolíchávala vymazání, namazání na plech, pekla v troubě s plechem dole, aby se nespálilo jsem je chránila pečicím papírem a stejně jsem vyndala hnědou suchou „kůru“, dobrou tak pro slepice, případně ji ještě rád spucoval Pepíno. Běžně jsem ostrouhávala připálený spodek, no žádná radost z pečení…
Se šitím na stroji je to podobně. Mám už druhý šicí stroj a stejně šiju v rukách. V dnešní době! Pepíno mi můj první šicí stroj, mohutnou a silnou ruskou mašinu, výborně seřídil. Jemu stroj jen šuměl, jak krásně šil a vázal, jedna báseň. A já jsem s ním pořád bojovala. Nevázal, lámaly se jehly (mohla bych vyprávět eposy o výběru jehel ). Cuckovalo to, trhaly se niti. Až nakonec jsem jednou doslova práskla s tím mohutným aparátem se stolu na zem a ještě do něj kopla! Neměl mě rád!!! Ani ten druhý, jemný a dovedný pomocník kohokoli mimo mě, mě nemá rád. V tradici pokračuje. S Pepínem je kamarád, jemu jen šeptá, stehy jako z partesu, švy pevné a úhledné. Ode mne po více pokusech odchází zdrchaná zcuckanina – škoda povídat! Je to jasné – je to v těch strojích přece! Já jsem technik, vystudovala jsem strojírenské učiliště, mám dvě průmyslovky, byla jsem mistrovou frézařů a zámečníků – abych nezvládla šicí stroj se mi nezdálo možné. No a vidíte, dostanu do rukou hned dvě hrozně záludné mašiny, evidentně zmetky!!!
A tak raději držím dietu, abych nemusela péct a i ty vaťáky rozdrchané píchám v ruce. Když máme mít z vývařovny na oběd buchty, Pepíno už dávno před odchodem pro oběd podupává, mne si ruce, jak se těší. To je jásotu, když mu připomenu, že už by měl jít pro buchty:
„No konečně, už aby to bylo!“
Vidíte to. Ženička z venkova umí vypékat jedna báseň a šije jako švadlenka hedvábí. Jen já náplava z města jsem asi tyhle dovednosti v mládí „zastudila“. To bude ono. Zastudila, když jsem je měla svým zájmem zahřívat. Nebo je to jen těmi věcmi? Nebo rukama?
Kitty