Jak jsem udala „MERDE!“

Včera jsem po dlouhé době byla v knihovně. Všimla jsem si lepší výpůjční doby, stihla bych to ještě za světla, tak jsem se vydala…
Měla jsem už dlouho půjčené knihy. Stihnu to ještě za za světla, tak půjdu. Ten kilometřík uběhl a zjistila jsem novou tvář v knihovně. Omlouvala jsem se, že to dlouho trvalo. Vyložila jsem před ni čtyři knihy. Tři převzala, jedna zůstala na stole. Vzpomněla jsem si, že jsem ji dostala. A zrovna taková divoká, o přesunu podnikání mladého brita do Francie. Na obálce vedle autora stálo MERDE! a dalším artefaktem na obálce bylo hovno. Promiňte mi ten výraz, to je francouzsky to MERDE.
Jako bývalá knihovnice jsem o knížce i předmětu „merde“ ztratila nelichotivé slovo. A že ji jako vezmu domů a hodím do kotle, dá aspoň trochu tepla. Pak jsem však nabrala několik knih, můj batůžek na to byl malý, Merde už se nevešla. Nabídla jsem knížku pro knihovnu a nebo že ji hodím do koše přímo tam. Slečna ji brala, že to s ní zkusí. Zpátky už jsem ji rozhodně nechtěla, pustila jsem to z hlavy.
Vyjdu ven z knihovny a ještě mě něco napadlo. Mezi otevřenými dveřmi jsem to zavolala dovnitř – vteřinka. Už jsem zavírala, když jsem zaslechla hubování, že vrzám teplo, zavřít a tak. Náš skorosoused, sympatický „kluk“, asi neměl svůj den. Ještě jsem mu ty dveře přidržela a už se dala do rázování.
Napadlo mi – kdo asi bude oblažen oním knižním skvostem? Fakt, pěkná obálka, s tím „merde“ hezky vyvedeným bych se snadno smířila, kdyby to pod obálkou bylo aspoň vtipné. Nápad autora i ta vtipná obálka zaujaly nakladatele, kniha mohla vyjít. Zklamala možná jen mne, to je také možné.
Jak jsem tak spěchala k domovu, předjel mě onen stěžovatel ode dveří knihovny. Máme ho zde všichni rádi, je ochotný a oblíbený, spolehlivý… Asi viděl spíš to, že vrzám teplo. Svým proslovem mě nepotěšil. Tak mě zlomyslně napadlo (ani já nejsem andílek), jestli se mu za tu nerudnost nějaká vyšší moc neodmění tím „MERDE!“. Třeba ho zláká „nápaditá obálka“!
Bylo by to „JEDNA : JEDNA?
Kitty