Knedle na hniličku

Před minutou jsem dopsala článek o nedokonalosti mého nejdokonalejšího, házím ho na zveřejnění a zaznamenávám Pepína vedle sebe. Nahlíží, co dopisuju, směje se tím svým křivým úsměvem a doporučuje:
„Nemáš o čem psát? Tak se pochlub, že neumíš vařit ani podle receptů. No jen se pochlub!“
Ukládám hotový článek a koukám na jeho gesta. Asi to bude zase nějaká ptákovina, když mi takhle rozmáchle doporučuje vařit podle receptu.
To je tak. Na poledne jsem si řekla, že má rád bramborové knedlíky a zrovna jsem někde vyštrachala fajný recept na bramborové knedlíky z vařených brambor. Vařené mám, syrové mi donese a bude mňamka. Postupně jsem si všechno připravila a potom sešla do kuchyně to uvařit. Je tam zima, musím dělat rychle. Strouhám, míchám, vařím vodu, lepím knedlíky – nic zvláštního. Dvakrát čtyři knedlíky po sobě a nakonec jeden. Uvařím, vytáhnu, natrhnu, aby se vypářily. Dnes nezkouším, jestli jsou uvařené, vařím přesně podle receptu!
Je večer, Pepíno zažehnal katastrofu s vařící vodou v kanále, pomalu budu chystat večeři na vidličku. No a vtom mi on přijde s tím, že knedlíky jsem měla vařit přesně podle receptu, protože když se zeptám, co se mu nelíbí, tak zašermuje rukama:
„Jsou celý takový jako… slupky a vevnitř…“ Ahá, dohaduju se a ptám, jestli jsou uvnitř nedovařený.
„Jo, nedovařený!“
No a je to jasný. Bramborový knedlíky na hniličku! Recept nepomohl. Zdá se mi, že se rozmnožila řada toho, co mě nemá rádo. Další v řadě stojí tedy „knedlíky na hniličku“! Nemají mě rády, to je to!
V duchu tuším, že by stačilo pohlídat si, jestli jsou správně provařené. Zkouším se vymlouvat, že ty
„prostředky zkrmím slepicám…“
„A ty slupky vyhoď a je to hotový. No co?“
A je to! Za všechno přece může špatný recept.