Podle tabulky!

Loni v říjnu jsme se rozloučili s naší černostříbřitou malou fenkou knírače Kitty. Patnáct let s ní udělalo svoje a její život se chýlil ke konci. Celkovou sešlostí a slabostí, ne nemocí. Byli jsme na ni zvyklí, byla naší stálou společnicí. I při cestách autem, prostě všude.
Zůstalo po ní prázdno. Nejhorší čas mám za sebou a už pomalu hledám nějakou další Kitty. Mám už jednu favoritku v útulku, pořád si ji načítám a uvažuju. Jsme oba staří, štěně ani mlaďocha už nechceme. Tahle je dvouletá, už zvažuju…
Večer jsem zase seděla u její fotky na stránce útulku. Pepíno to zaregistroval. Měl tedy čas si rozmyslet, co odpovědět na moji večerní otázku, že bych TŘEBA i nebyla proti dalšímu přírůstku do naší rodiny…
Sama jsem dlouho uvažovala o všem kolem. Byli jsme zvyklí ji mít všude s sebou, při všech cestách, pořád v naší blízkosti. Žila uvnitř domu, s námi. Při všech událostech byla, museli jsme myslet pořád dopředu, jak a co s ní. V jejích posledních dnech jsme museli ucpat průchody, narážela do nábytku, prostě jsme žili ve střehu kvůli jejím potížím. Ona byla středobodem domácnosti, času i činností. Proto jsem tak dlouho vážila, jestli už nového psíka nebo počkat.
Na moji sondující otázku přišla odpověď, kterou jsem si dávala i sama sobě. Bylo by lepší mít zvíře, zvyklé venku. Uznala jsem i jeho argument, že ať se podívám ke kterýmkoliv sousedům, mají venkovní psy. Prásknou dveřmi a mohou se vzdálit bez ohledů na to, je-li vhodné vzít psíka s sebou. Samozřejmě, zajistit mu boudičku a vhodné prostředí pro pobyt venku. Jeho argument zněl:
„Nesmí do domu!“
Chápu i nechápu. Kitty byla pokojová, v pořadí na tabulce na 3. stupni (tabulka viz níže), mohla mít svoje místo a pohodlí. Naopak, byla vychovaná, mohli jsme ji mít všude s sebou, neobtěžovala. Ne že by to někdy nezkoušela! Vím svoje! Lidi věděli – kde jsme někdo z nás, tam je taky naše Kitty. Poslední rok tomu už tak nebylo, nevydržela delší cestu, hodně spala. No co, ve psím věku byla o hodně starší než my. Skoro slepá, skoro hluchá…
Mám keramickou tabulku s nápisem „Pravidla pro výchovu psa“ s podmínkami jeho výchovy. V žertovném tónu – od znalce života. Zde je uvádím:
1. Pes nesmí do domu.
2. Dobře, pes smí do domu, ale nesmí se dotýkat nábytku.
3. Tak jo, pes smí na nábytek, ale nesmí spát s lidmi v posteli.
4. Pes smí do postele, kdy si vzpomene, ale nesmí pod pokrývku.
5. Pes smí spát pod pokrývkou každou noc.
6. V noci smí být s člověkem pod pokrývkou jen jeden pes.
7. Dobrá, tak tedy dva psi, ale nikdy víc.
8. No…
Povídám, od znalce života. Vzpomínám si na svoji kolegyni učitelku, ta nikdy nechtěla psa. Pak přišlo období, kdy si psa pořídili do bytu. Její argumenty šly podle tabulky postupně, ale spolehlivě. Kam až došli v rodině nevím. Když jsem ji potkávala a ptala se na miláčka, její rezignované mávání rukou nabývalo na intenzitě. I její rozpačitý úsměv mluvil za vše.
A teď bych měla mít fenku, která by žila na dvoře? V noci sama někde venku? Je to pravda, vidím ostatní psy v okolí. Žijou tak. Ale žije se jim dobře? Nevím, nevím.
Už to vidím tak, že si občas pustím různá ta videa, kde jsou „trhači“, štěňata v různých polohách. A zvyknu si, že u nás jsme jen my dva sami. Ono – jednodušší život to je. Vyjedeme kam chceme a kdy chceme, vrátíme se taky tak. Slepice přespí občas venku, když není zbytí, králíky máme zajištěné.
Jenže – kolem nás je prázdno. Co s tím?