Rádiovka

Víte, co je to rádiovka a na co je? Dokonce – víte, proč rádiovka?
Obrázek půjčen od: „panskleroza.cz“
Symbol dědinskýho „muskýho“ – ne v tomto tvaru, ale pořádně umaštěný a zašpiněný

Jsou věci, které se stanou symbolem určitého prostředí, určité doby. Rádiovka je přesně to, o čem chci psát. Prostředí venkova, spíše starší doby, tak přelomu dvacátého století plus mínus, nedovedu to přesně odhadnout. Zde na venkově je vídávám, i když už ne masově. Většinou jsou součástí oblečení starších mužských, mužů práce.
Je to plstěná placka na hlavě, no rádiovka. Občas je módně nosí i naši týnejžři jako formu nekonformního oblečení. Tedy tu placku. Rádiovka pro mě patří k mechanikům, zemědělcům, machrům ušpiněným od šmíru. Tahle čepice přitom na hlavě moc nedrží; to až je letitá, dobře promaštěná, vyšisovaná od slunka, plná děr a skvrn od zašmírovaných rukou, vytahaná tak akorát. Když spadne s hlavy, dotyčný to zaznamená, maně po ní chňapne, naloží ji anténou do dlaně a připlácne si ji typickým pohybem na hlavu. No a ta anténa na rádiovce? Ta je na ní proto, aby – já vlastně ani pořádně nevím proč. Rádio mělo anténu, rádiovka má čudlík nahoře, tak proto asi rádiovka.
Psát o ní mi napadlo před chvílí. Sedím tu a když je v pokojí i můj nejpilnější a zrovna tedy „náhodou“ spí u stolu, leží tu jeho pokrývka hlavy tohoto názvu hned vedle mě. Léta letoucí to byla jeho součást. Jak říkám, jeho rádiovka byla vždycky ohmataná, beztvará, plná děr od svařování, kolem dokola řádně promaštěná, typicky natvarovaná – příšerná placka. Nevypratelná, nevyčistitelná, bez tvaru a barvy – aspoň co já pamatuju.
Před časem se mi povedl husarský kousek. V Boskovicích na Moravě jsem objevila obchod, kde měli rádiovky a to dokonce ve výběru! No ono už je to taky pár let. Vybrala jsem jednu příslušně tmavou, dovezla jsem ji a naložila jednou jako Ježíška. Žádné jásání z toho nebylo, skončila ve skříni. Ta jeho přece je ještě dobrá! On nevnímal, kolikrát jsem se ji pokoušela prát v ruce, jinak by se rozpadla, kolik děr a skvrn jsem se pokoušela zahladit, šetrně sušit na kopačáku. Co si vzpomínám, aspoň dvakrát jsem mu místo té jeho „dlouho mokré“ rádiovky podstrčila tuhle novou. Stejně až doschl ten jeho starý „samosprask“ si ho narazil na hlavu. Až jednou jsem se vzbouřila, narovinku se zmocnila staré a předložila mu novou rádiovku.
Proč o tom dnes píšu? Vzpomněla jsem si na boje o starou a novou rádiovku. Ta nová zde leží vedle mě a já mám pořád dojem, že by ji měl uklidit a vzít si tu starou. Tak už jsem zpitomělá, tak jsem ten starý kus měla spojený s mechanikem Pepínem. I tu novou už nosí aspoň dva roky a pořád mi ta stará chybí do jeho obrazu.
Ale už trošku začíná chytat „patinu“. První skvrnky, králičí chlupy, seno – upomínky na starou rádiovku. Jsem asi staromilec…
Kitty
Dodatek ze srpna 2011: už je propálená na dvou místech a nově má střed nahoře bez anténky. Podepsala se na ní naše nová fenka Betty. Prostě si ji vypůjčila a ukutila do ní úhlednou díru, vykousala strategický střed. To ještě žádná jeho rádiovka neměla. Ta už se neztratí – všichni v okolí znají historii ztráty anténky a už jednou visela na plotě do rána. Ráno zde ještě byla. Kdo by tak postiženou rádiovku chtěl? A navíc – neseděla by mu, už je vytvarovaná podle hlavy mého Pepína.S vyplazeným jazykem