Život s blogem

Včera se moje kamarádka blogařka pochlubila třetím rokem trvání jejího blogu. Připojuji se ke gratulantům, vím o čem mluvím…
Tahle moje kamarádka byla jednou z prvních čtenářek mého nového blogu. A dokonce vůbec první komentující blogařkou jejího prvního článku pro další moji kamarádku. Byla u všeho pro nás podstatného a včera její blogový život dovršil třetí rok. Moc blahopřeji já i Pepíno. Těšíme se stále na její komentáře i názory.
Už vím, že blog zúročuje celý její život. A druhý blog v domácnosti zase životní zájmy jejího manžela. Dalším blogem se vyjadřuje k minulosti a budoucnosti druhá moje kamarádka. A jak už teď jistě vím, jsou nás takových desetitisíce. Tolik lidí spojuje s blogem naděje, že jejich zkušenosti, city a pocity najdou porozumění, souhlas a třeba i nesouhlas mezi sobě podobnými.
Pro mě je důležitý internet a hned za ním můj blog. A taky číslovka včerejšího dne. Pátého srpna jsem usedla rozpačitě k počítači, podle návodu si založila blog a napsala první článek. Už vlastně taky slavím – mého půl roku s životem na blogu.
Kdo byste si udělal čas a četl moje články od začátku, poznal byste asi typického blogaře. Tedy v mém případě blogařku. „Nadšedesátku“, jak říkám, v té době ještě dost při těle, žijící na venkově z rozhodnutí života a pár lidí okolo. S technikou počítače jsem už uměla, celý život jsem taky psala o životě. V učilišti jsem tvořila časopis, ještě na ormigu množila jeho články a obrázky. Takže jsem k psaní blogu nepřišla pisatelsky panenská. Teď jsem najednou dostala příležitost.
První články ilustrují těžkosti složitého porodu mého blogování. Tak jak jsem si blog sama bez zkušenosti nastavila, mi moc nefungoval, vytištěné články jsou asi doteď s mikroskopickým písmem, jak se občas dozvídám. Text po načtení článku si musím posouvat posuvníkem, abych vše viděla – no technikálie, jak říkám. Divné slovo, ta koncovka „ie“ jakoby představovala potíže, něco nevábného, nechutného a nevoňavého. Pro mě teď už nepodstatného. I moje sestra – internetová začátečnice – mě v mém zoufalství překvapila konstatováním, že si můžu pro čtení i tisk nastavit písmo i tisk a další dovednosti, kterými ani teď příliš neoplývám. Ale ať. Jsem tu pro psaní!
A taky vím a ráda chválím, že v nouzi nejvyšší po mém volání SOS mi pomohli „adminové“, jak láskyplně a s uznáním říkám kamarádům blogovým učitelům a pomocníkům. Mými zoufalými neznalými zásahy zmršený blog, kde už pomalu nic nefungovalo, po zavolání o pomoc mi zresuscitovali. To jsem byla šťastná! Veliké díky!
A teď dokonce čekám na blogovou maturitu, kdy budu možná přijatá do Autorského klubu. Kamarádky mě postrkovaly, abych se tam přihlásila, proč tam už dávno nejsem? Dala jsem se přesvědčit a za pomoci jejich návodných mejlů jsem to napočtvrté zvládla. Zde mi taky pomohl admin z AK, podpora nás nejistých psavců funguje. I za tento počin díky.
Přece jen jednomu volání odolávám. „Všichni přece musí být na Facebooku!“ vidím všude. Ne, já nemusím a nebudu na Facebooku! Veškeré kamarádky informuji, že mejly Facebooku s informací, že „ta a ta“ mě tam hledá a chce mě tam, házím do spamu. Chtějí tam moji fotku a stejně mi i přes několik pokusů nejde se registrovat. Nevstřícný člověk ani nevstřícný velko“book“ moji přízeň nezískají, i kdyby tam byli všichni. Facebook je beze mě a takovým i zůstane.
Za půl roku jsem zhubla o 27 kilo, ztratila své dva synovce i naši milovanou fenku Kitty. Půl roku mého života se bez závoje a klamu promítlo do článků mého blogu „doufám-počteníčko“. On se měl původně jmenovat „Diviznačka“, nadpis prvního článku se mi někam ztratil a dlouho jsem ho nenašla. Admini mi vysvětlili, jakou cestou se dostanu na svůj blog s názvem „doufám-počteníčko“! Koukala jsem jako rorejs, hle kde se objevil nadpis úvodního článku!
Poslední dnešní informace mi vyrazila dech. Můj žebříček mi ukázal čísla 45-63-212! Je neděle, víkend, řada lidí se až dnes dostane na můj blog, aby třeba zjistila, že jsem tam už dva dny nedala ani čárku. Ale taky může být překvapená, když tam najde třeba i jedenáct článků. Stálé blogařky i blogaři ví, že mě někdy chytne „psavá“ a to pak není pomoci, sedím ve vymrzlém obýváku a zmrzlými prsty datluju co mi situace přinese. Jakákoliv ptákovina za chvíli přistane na blogu, to je pak úroda. Nevařím, nepochoduju po krajině… Můj milý Pepíno to pozná – a jedná. Za chviličku už slyším šarovat kotel, ani ho nečistí a už topí, psavé by zima ublížila! A on chce být slavný, jmenovaný v článcích o jeho výrocích. Chce slyšet, jak jsem popsala obtíže věku a kiksy, do nichž mi pozorně připravil cestičku! Znám nevinně potměchuťský úšklebek uspokojení, jak jsem do jeho jámy spolehlivě zahučela! Milovaný Pepíno.
Píšu zde, jako bych byla nějaká výjimka, exot. Ovšem co vím stejně jistě je to, že takové a takoví jsme blogaři všichni. A to je dobře. Naše zpovědi a vtipnosti i úlety spolehlivě přitáhnou další takové psavce a živáčky. Co jsem se jich nahledala s tím, že se nenajdeme! Už vím, že ani hledat nemusím, přiletí mi formou komentářů samy a sami. Jen je důležité to srdíčko v blogových výpovědích! Jsme každý jiný a současně stejní. Rádi se svěříme a taky nahlédneme k sousedům. Proto to přece dělají! Systém blogu to umožńuje, jen to chce čas. Za toho půl roku už se orientuju. Přestala jsem taky smutnit nad mrkavými a barevnými obrázky. Na moji žádost o vysvětlení mi pomoc nepřispěchala a tak to nechávám tak. Fotky tam časem budou, až zjistím, co k tomu potřebuju. Zatím investuju čas a nápady do pouhého psaní textů. Barvy dávám do líčení písmem, zatím mě to uspokojuje.
Do dalších dnů si přeju klid na psaní i na život. Zatím to jde. Zima s vynuceným klídkem přejde, zase budou témata o přírodě a venkově a živočíšcích, jak to mám ráda. A samozřejmě – o svých lidech, mezi které počítám kvalitní blogaře a blogařky. Ať i jim se neduhy a nemoci a těžkosti vyhýbají, aby mohli v klidu psát o životě a psaní. Jako já.
Kitty