Jen maličký pytlíček

Už řada mých článků se zabývá mojí slabostí pro škvarky. Řešila jsem to jejich odesláním na Moravu a jak to dopadlo?
V krabici byla sklenice sádla, 2 pytlíky s polovinami pěkných škvarků a maličký pytlíček se zbytkem zdrolků. Zabaleno, odesláno a mejlem ohlášeno.
V úterý po ránu telefon, číslo sestřina přítele. Přijala jsem hovor a slyším hlasitý chechtot. I s ozvěnou! Z hovoru rozumím, že to jsem nemusela ani posílat, to mohl spapkat Pepíno a nemuselo to stát 75 kaček. A ještě – že volá z jiného telefonu, kde za nabití má deset volných minut jako bonus!

Začala jsem pátrat, co se děje. Na jeho telefonu je ten bonus, tak mi volá, aby je využila. Že
dostala balíček v pořádku, ale diví se, proč pro pětidekový balíček škvarků jsem posílala těžký balík. Moje vysvětlení zaznívalo ještě pořád do řehotu obou. Nakonec jsme se dobraly pochopení, že je všechno v pořádku. Jenom je rozhodilo, když těžký balíček rozbalili a navrchu uviděli hrstičku škvarkových zdrolků v maličkém igelitovém pytlíčku, a ještě k tomu roztrhaném a zavázaném na kličku. Pod ním byly ty vzduchové vystýlkové pytlíky a dole nebylo nic vidět…
Pochopila jsem to – na první pohled to směšné bylo. Mezi další řečí zazněl ještě mužský hlas. Smích přestával, až přestal. A slyším:
„Jo. Poslyš, tady mi říká, že ten bonus desíti volných minut je až od zítřka. Tak zatím. To víš, jsme důchodci…“

Život někdy tropí věci! I jiným, u mě už byste měli slyšet jen o tom, co se mi povedlo!
Kitty