Vlašák

K nedělnímu obědu jsem udělala výborný bramborový salát. To mi připomnělo, že jsem ve svém mládí před mnoha lety měla nedostižnou pochoutku jménem vlašák. Dnes taky je vlašský salát, to už je ale něco jiného…
Kolem sedmdesátých let dvacátého století (pravěk pro naše mladé) jsem studovala v Brně. K přednáškám večerního studia jsem jezdila tak brzo z práce, že jsem nestihla oběd. Jídlo jsem si kupovala až v Brně. Mnohdy to byl (nezdravý, ale dobrý) vařený uzený bůček s chlebem a hořčicí z bistra naproti nádraží. Jindy také ze samošky studené kuchyně před nádražím jsem si odnášela „vlašák“ v kelímku nebo v papíru. To se to pak dlabalo! Dlouhý rohlík dobře nabíral sousta z kelímku i z papíru. Někde v ústraní mi tohle atraktivní jídlo chutnalo vůbec nejvíc, ač by to etikolog pan doktor Špaček odsoudil. Při jídle padaly části chutné krmě na zem a vůbec nejraději na apartní oblečení, kde po nich zůstávaly fleky všude možně. Ještě mívali „pařížák „, ale ten mi tak nechutnal, i když obsah všeho byl hodně podobný.
Proč o tom píšu po tolika letech? Oba tyto studené saláty jsou dodnes v nabídce studených kuchyní. Nedávno jsem si koupila vlašák. To byl blaf! Obsah skoro plaval, zeleninku abys pohledal, hrášek tvrdý, kyselotina! Kdepak bych tohle mohla ulizovat někde v ústraní! Z kelímku bych to mohla vypít a celou by mě to zlilo, z papíru by se vyřinula nevzhledná a nechutná hmota při prvním rozbalení. Kdepak je tehdejší vazká konstituce VLAŠÁKU, barevný chutný pokrm plný zeleniny!
Dnes už si to nedám nejen kvůli dietnímu obsahu stravy. Nevábné kalorie zůstanou kde jsou, asi i ten vlašák je poplatný náhražkové době. Dnes už vážím, co svému organismu dodám. Není důležitý kalorický obsah, hodně hledím i na vzhled. Tu desetidekovou porci si už nenechávám pokazit. Pro mě už vlašák v Brně nemají. Na místě studené kuchyně je něco jiného poplatného době, bistro s uzeným tam ještě je, i když jsem v Brně víc než deset let nebyla. Vím to, ptala jsem se na obchody před nádražím. Kdybych se raději neptala!
Když jsem byla v Brně naposledy, potřebovala jsem akutně vyměnit baterie v mém elektronickém diáři, už vyhasínal. Spěchala jsem na známou ulici k obchůdku na rohu na Poštovské, kde měli potřebný sortiment a ochotný prodavač baterie pozorně vyměnil, aby mi nevymazal data. Odborník. Tehdy jsem došla na místo obchůdku a čtu vývěsní štít Chance, herna či co! To mi v mé nouzi mělo pomoci. Nakonec jsem měla úspěch na Semilasu, tam na periferii se ještě odborník udržel. Obchody s chovatelským a rybičkářským sortimentem pryč, najíst se ve známých jídelnách nebylo možné, umělecké a kutilské potřeby nikde. Mohla bych pokračovat. Jak já jsem se vztekala! Samá herna, pornošop, směnárna… Ujížděla jsem z toho nehostinného města, jako by mi za patami hořelo. S rozhodnutím, že přes Brno a do Brna už nikdy…
V dobách před revolucí jsme měli jistoty. Obchody stály pořád na svém místě, najíst jste se po celé roky mohli tam kde jindy, nakoupili jste ve stále stejných obchodech. Když jste je potřebovali, byly tam.
Staromilství? Teď vím, že ne všechno bylo nejlepší. Pro toaleťáky jsme jeli až do Prahy, odkud ze světové výstavy poštovních známek jsme vezli dvě kabele nedostatkových roliček. Pomeranče i citrony, hygienické potřeby, céčka… byly k dostání třeba jen na státních oslavách, kam na to lidi lákali. Ta doba byla jinak náhražková. Ale vlašák ve studené kuchyni před brněnským nádražím – to bylo pochutnáníčko! Zasytilo, potěšilo, dalo se jíst a bylo pořád na stejném místě. Co jsou mi platné aerolinie na stejném místě, když mám hlad!
Kitty