To děláš ty!

Píšu nový článek. Už dopředu se zlobím, co se mi to s blogem děje…
Začínám psát jako obvykle. Jsem zvyklá myšlenkou honit prsty, písmena se kvapem rovnají do řádků a odstavců s prázdným řádkem mezi nimi. Píšu a vidím to, jak je text pěkně rozdělený.
Bývala jsem šťastná, že písmenka spolehlivě přistála okamžitě po napsání. To je už taky minulost. Myslím i psala bych pořád jako blesk, kdyby mi tak rychle taky pracoval kurzor! Jenže kurzor naskakuje nepravidelně. Stačím napsat osm písmen, než se pan kurzor milostivě přihrne a ukáže napsaná písmenka. Mezitím na to kouknu a tam, kde bývávala napsaná písmenka, není NIC. Až za pár zlomků sekundy „DRC“ a objeví se několik písmen. Nemám proto průběžnou kontrolu správnosti textu. Napíšu větu a pracně se vracím a kontroluju, jestli mi tam naskočilo to, co jsem chtěla napsat. I chyby musím opravovat až po chvíli, dělám jich víc, protože nemám tu letmou kontrolu správnosti napsaného textu. Otravuje mě to.
Dnes jsem špačkovala už dopředu, že mě to ani nebaví, když nevidím hned, co jsem napsala. Za zády mi sedí můj nejmoudřejší vševěd a napovídá mi, co vlastně dělám špatně, že to tak blbě píše. Slyším:
„Za to můžeš ty! Pořád s tím jebeš, kolečkem dopředu dozadu, pak se to střásá. Kolik lidí to tak dělá a pak to máte!“
Dál pokračuje v moudrém hodnocení mého chování při psaní:
„Furt s tím vrtáte, šťouráte do toho! Jako by ti mělo vadit, že to nevidíš. Dyť to tam nakonec přistane, néé? Tak co si furt stěžuješ?!“
Jemu to nevadí. Napíše jedno písmenko a než najde další, to předešlé už tam pěkně sedí na místečku. Proč by se měl zlobit. Stejně nic nepíše. Je mu to jedno. Může mu to být jedno. To není jeho problém, že se napsaná písmenka někde londají, než přistanou. Co na tom, že nemám kontrolu. Že nejen ztrácím čas, ale i soustředění, zlobím se. Jemu stačí, že jsem na prášky já. Dokonce je slavný – o těch jeho šplechtech se píše až na blogu, kde za včerejší den moji čtenáři přečetli 397 článků.
—————————
Teď koukám jak vejr. Uložila jsem celý článek, poslala na uveřejnění na blog a už dopředu nasupená se znovu hrabu, abych se podívala, že zase je celý článek sprasklý v jedno nakynuté beztvaré těsto. Koukám na to a nestačím se divit. Ono to fachčí!!! Odlehčené řádky mezerami mezi bloky textu tam zůstaly!
Koukám jako blázen! Pepíno mě znectil, jak to neumím, že to vlastně kazím já. Vypadá to, že měl pravdu. A nebo se skřítkové (písmenkoví loudálkové) lekli, že je odhalil?
Já stejně tuším, že bez mého přičinění se objevily mezery mezi bloky, protože se škodníčkové zalekli brblání a jasnozřivosti mého nejvynalézavějšího. Ale taky vím, že budu muset zkontrolovat nastavení rychlosti psaní či čeho, aby to zase rychle naskakovalo a dalo se krásně v pohodě psát. Jenže právě toho se bojím. Ach jo, proč zde nemám domácího kutila přes počítač a nastavení blogu?
—————————–
Bohužel, znovu jsem uveřejnila, znovu skoukla – a bohužel zase beztvarý kus textu. Prý za to můžou ONI!
On všechno ví! Ale co s tím, to už neví!
Kitty