Byla to hypnóza?

Na konci svého letitého působení v učilišti jsem před začátkem školního roku vypěnila a našla si psychologa, se kterým jsme situaci řešili. Šlo o to, že se blížil začátek nového roku a já jsem v tom byla angažovaná jako osobní referentka i mistrová. Všechno s přijímáním nových žáků leželo na mě. Navíc i funkce pokladní SRP SOU, pro což jsem neměla nejmenší vzdělání ani chuť k práci s čísly. Prostě jsem byla výkonná a ochotná, nakládali na mě pořád víc. Ještě ke všemu jsem měla šéfa, který mě pořádně nedával informace. Proto to tak dopadlo. Zajímavé na celé věci bylo, že jsem u psychologa získala informace k nápravě situace.
Zaprvé jsem vyřešila schodek peněz z pokladny SRP SOU tím, že jsem vyzvedla do koruny svoje peníze, zaplatila a hledala pomoc v závodní účtárně u praktiček, mimo naši ekonomku, která vlastně celé účetnictví dělala. Nikdo ze závodních účtařek nepřišel na to, co se stalo a jak se to stalo. Ředitel po vylíčení situace mi uvěřil i dál pomáhal hledat, největší užitek jsem měla z toho, že mě zbavil nenáviděné práce s čísly.
Na doporučení psychologa jsem svoji práci zrevidovala. Předtím jsem od rána pracovala jako osobní referentka a před obědem jsem musela přejít do závodu na mistrovou výdejny nářadí, kterou jsem v té době dělala. Psycholog mi poradil řešit problém i hypnózou a dodnes nepochopím, jestli mě podrobil hypnóze. Faktem ale je jedna věc. Už první den po nástupu do práce, když se blížil konec pracovní doby, jsem si podvědomě začala balit věci k odchodu. Minutu po konci pracovní doby už jsem zvenku zamykala výdejnu. Samotnou mě překvapilo, že to šlo. To bylo do té doby nezvyklé, trávila jsem tam obvykle i potom pár hodin, abych nachystala věci na příští den. Psychologovi jsem to slíbila a zvlášť jsem o tom nepřemýšlela.
Tahle přetíženost stejně nebyla hlavní příčinou mých potíží. Tou byl permanentní nedostatek potřebných informací. Uběhl rok a byla jsem skoro ve stejné situaci, zase s nervy na krajíčku. To už se stalo neúnosné. Nechtěla jsem zase skončit zdeptaná u psychologa. Rázně jsem si vyjasnila stanoviska se zástupcem ředitelky, pojmenovala příčinu mé nespokojenosti a na místě podala výpověď. Pár dní před výročím třiceti let v jedné organizaci včetně vyučení v ní jsem bez odstupného, ale zdravá a konečně na řadu let sama se sebou spokojená a sebevědomá odešla od neschopného nadřízeného.
Najednou všechno šlo. Poslední štaci, mistrovou výdejny nářadí , jsem kdysi přebrala bez inventury. Poslední léta jsem byla nespokojená s přístupem zástupce ředitele, ale nejistota o stavu materiálu ve výdejně mi bránila v odchodu. Bála jsem se, že bude něco chybět, i když přehled o materiálu jsem měla a hlídala si ho jako ostříž. Jen jsem bouchla do stolu a odcházela, šlo vše jako na drátku. Nepomohl mi samozřejmě tento inženýr, ale můj přímý dílenský nadřízený kolega Karel. Plná energie jsem nejen dělala inventuru, ale v chodu jsem vše sama zabalila a pomohla přestěhovat do základního závodu. Materiál přes milion v tehdejších cenách – obrovská práce. S účetní evidencí mi pomohl můj dílenský kolega. Velkým štěstím bylo, že jsem už sama měla evidenci převedenou do počítače. Skončila jsem tam a od té doby žiju.
Dodnes mi není jasné, co pomohlo víc. Byl to příkaz psychologa v hypnóze, nebo to už byla sebezáchovná reakce těla a mysli? Dospěla moje mysl a tělo do takového stavu, že mi dalo popud ke konečnému řešení?
Když jsem podávala ruku své ředitelce v té době už soukromého učiliště, zaujala mě jedna její věta. Že se diví, že jsem to neudělala už dávno! V té době jsem tam byla skoro služebně nejstarší, bez pár dnů celých třicet let. Prošla jsem si snad všechny učilištní pozice mimo ředitele a i dvěma ředitelům jsem dělala sekretářku, měla jsem kredit. Jeden neschopný chlap mi roky ze života dělal peklo svým diletantismem. Ze synka se stal inženýrem a nestačil na tep doby. Teď už je pro mě jen jedním z těch „Š“, o kterých píšu v jednom ze svých raných článků. Dobře se po revoluci uplatnil ve státní správě. Nebuď čest jeho památce…
Kitty