„íčka“ ani „ečky nemiluju!

Dost často cestuju po oblíbených blozích. Znám je, líbí se mi sloh i způsob psaní. Jindy mi přijde komentář s odkazem na autora…
Napoprvé nepoznám u všech kvalitu jejich blogů. Stává mi, že po kliknutí na odkazy najdu bláznivý roztříštěný blog. Z něho mi komentář přišel jen pro aspoň jedno kliknutí. Slova v cizí řeči, fantazijní tendenční obrázky bez obsahu i samotné laciné efekty mi dají ránu do prstů. Podle vkusu blogu přímo dám odmítavý komentář s tím, že a co se mi nelíbí. Jednoslovné komentáře ani smajlíky neposílám, škoda času.
Zrovna tak nemám ráda jednoslovný komentář ani samotný smajlík. U jiných článků bývají zdrobněliny, různí ti „íčci“ a „ečci“. Za nejhorší zdrobnělinu považuju „blogíska“. To se mi ježí veškerý porost. Vím samozřejmě, že je to používaný a trpěný jazyk „náctiletých“ blogařů. U mě neuspěje, nemám to ráda.
Vrcholem všeho zla při blogování jsou podle mě pravopisné chyby. U řady takto náhodně zvolených blogů je jich tolik a tak zničující, že ničí i mě. Pokud se donutím přečíst pár vět a je to pořád stejné, pěním. Tam kápnu kapku svého odmítání. Takový blog nepatří do databáze přátel, ke kterým se vracím. Je jim to většinou jedno. Vlastně stopro. Doposud mi nepřišla ani jedna omluva za chyby nebo protest proti mému hodnocení. Jde jim jen o reklamu, o počet kliknutí na blog. Ztráta času a nervů.
Je řada věcí na blogování, která se mi nelíbí. O to víc vyhledávám i podle formulace blogy a blogery kvalitní. Oni si mě většinou najdou a komentářem se mi přihlásí. Pochvala potěší, z formy článků hned poznají, s kým mají tu čest. Můj blog čeká na milovníky počteníčka, lidského a u mě výrazně ženského života. Poznávám stále ještě venkov. Pro někoho moje nováčkovské postřehy mohou být naivní. Jsem tu už řadu let a přesto se nechám doběhnout situacemi, které neznám. Svým milým druhým já v mužské podobě. O to se dělím, to nabízím. Takové zážitky lidí z mé věkové hladiny také hledám. Dokonce si můžu gratulovat – seznam blogových kamarádů už je bohatý.
Zpočátku jsem měla obavy. I z mých článků zněly pochybnosti a stesky, že nenacházím články od lidí a o situacích, které vyhledávám. Za sedm měsíců blogování jsme se našli. Přece jen jste. Dokonce mám dojem, že je nás hodně a máme skutečný zájem o kvalitu svých výpovědí o životě. Každý – slovy každý – blog, který jsem si našla nebo se mi ozval, stále navštěvuju. Přátelské blogy ráda sleduju, známe se už i z mejlové korespondence.
A to smetí? Je všude. Ono má znaky, podle nichž je poznám. Naštve mě, takový komentář smáznu ho s velkou chutí. Narcisové a blbci jsou nalezlí všude. Nemusíme je však vnímat ani na ně reagovat. Už to nedělám.
Jsem docela hmotná a vysoká starší žena, nemám palečky ani prstíčky. Ba ani blogísek. Kdo mi chcete něco říct, pište o blogu, palcích a prstech. Zdrobněliny nechte přede dveřmi mého blogu. Prosím, prosím, smutně koukám! Ke mně vstupte všichni, kdo máte něco na srdci a myslíte svoji návštěvu vážně. Děkuji.
Vaše Kitty