Princezna na hrášku

Ležím si na záhybu noční košile a nehnu se. Měla bych ho urovnat a usnula bych, jenže se mi nechce. Pepíno chodil na klučení lesa s vytahanou gumou od šponovek, až se mu zkroutila a udělal si za tři dny dřiny krvavý otlak. Musel by se svléct z vaťáku a nahloučeného oblečení, ohnout se a zout, upravovat přetočenou gumu, když hůř ohýbá kyčel. Je to ulpívavost nebo co je to?
Jsme už starší přes šedesát. Už se nám hůř ohýbá, řada věcí si vyžádá víc času i úsilí. I když víme, že problém je jen v neochotě překonat ztuhlost těla, nechce se nám měnit úkorné pocity nebo stavy vedoucí k nepohodlí. Někdy si to uvědomím. Sedm měsíců intenzívně odtučnuju a už se procházky jako forma pohybu dostaly do mého itineráře denního programu. Nepřemýšlím, vím že musím, je to potřeba – obleču se typicky pro vycházku, na záda batůžek, nordické hole a už zamykám zvenku. Tohle už jsem duševně překonala. Teď už to chce jen si na to vzpomenout, když třeba horečně píšu…
Řadu věcí jsem si v souvislosti s dietou musela uvědomit.
1. Promyslet, zažít a dodržet dietní návyky. Už jsem navyklá na časové schéma, kdy jím určitým způsobem a hlavně neuždibávám. Doktorka mi dala dvoubarevné tobolky pro případ velkého hladu. Vzala jsem zatím jen jednu. Po 26 kilech stojím na váze, i když po dekách to přece jen zase začíná jít dolů. NIKDY to v tomto systému obyčejné diabetické diety nešlo nahoru. Tobolky navrhla paní diabetoložka, myslela si, že selžu v době vánoc. Šla jsem si pro ně až po novém roce, preventivně. Přesně tak, jak to ona myslela, jednou jsem měla vlčí hlad a tu jednu jsem užila.
2. Pro snížení nadváhy jsem zvolila pohyb ve formě vycházek. Přece jen jsem už starší, nordické hole mi pomáhají hodně k posunování těla dopředu i posilování paží. Prostě mě pořád postrkují dopředu samy. Z každé vycházky mám radost. Když poprchalo, říkala jsem si, že mi hydratují pleť. Když foukalo, zase bylo jasno, daleko vidět, svěží vzduch. Jen srovnání se s mrazem mi nějak nejde – nadávám, ale jdu. Teď pár dní mrzlo, nešla jsem na vycházku, to platil bod
3. Místo vycházky pohyb při hudbě. Ježurka mi poslala hospodské melodie a ty mě dostaly. Dala jsem se do tancování – dokonce mi šly pohyby, na něž jsem už dávno zapomněla. Podřepy při vyměněném kolenu, výskoky – jsem nedělala už tři roky. Jen to zkusit, dobré písničky a já drandím po obýváku jak divá (k tomu se pravidelně přidává nenáviděné, leč nutné luxování, nebudu lítat v oblacích prachu, to je taky pohyb a pěkně namáhavý)
Mému Pepínovi se zase nechce namáčet si nožičky pro pedikúru. Dělám mu ji sama a ráda. Potíž je v tom, že dlouho trvá, než se rozhodne. Kdyby šel hned pro vodu, nasypal sůl a dvacet minut poseděl ve vodě, stihla bych toho mnohem víc. Jenže on to avizuje, já už s tím počítám a končím s činnostmi. Ztratím posedáváním i hodinu, ve které bych mohla třeba
4. Žehlit. To dělám k smrti nerada. Smíří mě s ním jen pěkně vyfoukané čerstvě uschlé prádélko. Dřív jsem prádlo usušila, donesla domů a leželo pár dní. Proto mě to nebavilo žehlit, je to namáhavé! Dnes jsem změnila pohled: žehlím hned. Mám pohyb, prádlo mi voní pod rukama, hezky se skládá a hlavně – zmizí z očí. Už nemám pocit provinění, že prádlo není vyžehlené. Dopuju se vědomím, že se přemáhám, mám pohyb a ještě pěkně složené prádlo už je vyžehlené! Mám od něho pokoj, nespokojenost s mojí „nedbalostí či nedostatečností“ už není. Hodně dobrý pocit!
Jsme starší, jsme unavenější, déle naskakujeme do činnosti. To pro mě už psychologicky není argument. Dnes čím dřív něco uděláme, tím máme lepší pocit. Jsme ještě Jurové, když zvládáme! To se v našich letech sakra počítá!
Kitty