Fofrbába!

Jsem zde na dědině už léta, už mě zde znají a doufám, že i berou. Až do loňského června mě znali spíš jako hromdopolice, nejtlustší bábu v naší části dědiny. Sama jsem se na sebe zlobila. I na to, že jsem dovolila rozhoupat svoji kilovou houpačku do výšky rozbouřených mořských vln. Sousedky a sousedé mě potkali, zaznamenali, běžně pozdravili a šli dál. Krafala jsem jen s nejbližšími sousedkami, což se zde při dobrých vztazích rozumí samo sebou. Sousedi mě jako ženu přehlíželi, s groteskní tloušticí jim nebylo moc do řeči…
Od loňského června žiju zdravě a je to vidět i na váze. Dvacet šest kilo se projevilo všestranně. Stravuju se podle schématu diabetické diety, ačkoliv diabetička nejsem. Ale už mi doktoři hrozili! To pořád funguje, váha se zastavila, už jde dolů jen po dečkách. Ještě pět kilo – řekla jsem si. Nebudu Twiggi, ale taky už ne mastodont.
S dietou souvisí víc pohybu. Dala jsem se na chůzi, občas tanec při dechovce nebo popu, podle počasí a chuti. Píšu o tom dost, nebudu se dál šířit. Přece jen jsem starší, mám nové kolínko. Snahu mám a návyk držím. Tím si taky vysvětluju změny, které pozoruju.
O svých zápasech se zdravím a omezeními plynoucími z velké nadváhy otevřeně píšu na blogu. Sousedé a lidé z vesnice to sledují, vím to. Změna je v tom, že o tom ví, chápou to. Pousmějí se, když mě vidí klapat po silnici. Pochopí vytahané oblečení, berou to tak, že se novému tvaru tělesné schránky přizpůsobuju postupně. Nejde hned všechno. Budu ještě tenčí, pět kilo se na postavě ještě projeví.
Hlavně ale pozoruju změnu v postojích. Už mě poznávají, usmějí se, zamávají, pozorují přímo, ne jen po straně. Ví, že můžou. Pochválí, uznají, teď už se to může. Dokud jsem nosila kila tuku na těle, tak se o tom nemluvilo, to se neslušelo. Pochválit nebylo za co a hanit se nesluší. Dnes ví, že mě pochvala těší. A hlavně, že je co chválit. Bába ještě pořád hmotnější postavy v pohorách, čelence a s hůlkama už jim není za blázna. Ta bába se při setkání s nimi umí usmívat, podívat se zpříma do očí, není se za co stydět. Lidi – i mužští – mě zaznamenali jako člověka, jako ženskou. Sice s trochu netradičními zvyky (no ta náplava), ale ženskou. Už neodpuzuje na první pohled. Už se umí dát sama do řeči, neklopí oči, nepříjemně nebrblá a nehuhlá. Dosť bolo brblání. Jsem najednou víc člověkem i pro sebe.
Jsem docela znalcem zubů svých spoluobčanů. Při setkání je vidím s tváří ozdobenou širokým úsměvem. Skoro bez výjimky. Těch výjimek je mi líto, jsou nevrlí a tím nehezcí jako já před půlrokem. Třeba se taky nemůžou pořádně ohnout k zavázání tkaniček od bot. Třeba je taky pálí žáha nebo bolí kolena a záda, jako mě před půl rokem. Půl roku jsem bojovala sama se sebou a svými špatnými návyky. Teď sklízím plody své námahy a zápasů. Psala jsem o tom dost, není mnoho co dodat.
Děkuji všem, kdo mě potkávají a odměňují usilovnou fofrbábu širokým úsměvem. Svět je hned hezčí nejen o úhlednější starou ženičku. Myslím si dokonce, že bychom se měli a mohli více usmívat. I když je teď ta škaredá a nevlídná zima. Záleží taky na nás samotných.
Kitty