Ničema

Máme novou fenku Bettynku a asi tušíte, proč články nepřibývají. Máme doma Ničemu ženského rodu…
První nástřel na toto téma na blogu už proběhl. Teď jsme v plném nasazení zaučit semtex v kožichu aspoň sebezáchovným návykům. Včera proběhlo nedorozumění s psem v dědině a po obědě zase znemožnila Astora od sousedky Marty. Dnes se při seznamování málem uškrtil Ferda od druhé sousedky a tak to jde ze šoku k šoku pořád. Dnes poprvé taky zaštěkala. Štěkot poslal jezevčík v jejích genech, to nebylo pištění kníračky ani náhodou. Listonošku v okně omyla, pak se nechala pomazlit a nakonec vyskočila z okna. Nebojte se, je jen něco přes jeden metr, ta se asi divila, kdo jí to dal do čumáčku. Paní poštovní odjela, já znovu otevřela okno na vyvětrání a hup – už byla zase venku, to už s rozběhem: ze země na podnožku, ťuk na sušák u topení, odraz z parapetu okna a už byla venku. Před domem je asi 3 metry trávy a silnice. Ale nekonal se úprk na silnici, to jsme už zvládli (nebo to spíš byla náhoda). Konala se pištěnice a naříkání za vraty, jako by ji na nože bral nebo jakoby volala o pomoc z posledních sil.
Žijeme. V jednom kole. Kdo jste měli odrostlejší štěně, víte o čem mluvím. Dřív Pepíno navlíkl vaťák, vklouzl do pantoflí na dvůr a vyrazil s obědníkem pro papu. Dnes je to napínavý proces. Dokonce jsem se přistihla, že se škodolibostí přihlížím. Dostat semtex do obojku je už sám o sobě hrdinský čin.
Já ji pustím na dvůr a až u vrat ji kurtuju v koutečku, odkud nejde se odvrtět a rotovat kolem její podélné osy. On dnes neprozíravě zkoušel jí dát obojek nad třemi schody. Chacháááá! Při soustavném omývání milé tváře se snažil mezi deseticentimetrovými chlupy spojit oboječek. Dařilo se JÍ v jednom kuse vytírat dlaždičky na verandě od prachu a smetí, dařilo se JÍ mařit cílené snahy najít za ušima místečko, kde by mohl zapnout drobný oboječek. Skákala soustavně do výšky – co mám povídat! Zápas po chvíli vyhrál pán tvorstva, zapnul obojek. Jenže neměl v ruce obědník. Jen se otočil do kuchyně prásk!!!, psice na dvoře mu vytrhla vodítko z ruky a už rachotilo po kamenech. To ji nepolekalo, ani náhodou, na naše šoky už je zvyklá! Uviděla jsem gesto bezmoci:čeho se ještě dočkáme?
Přesto jsem ráda, že ji máme. Postupně se budeme sžívat. Konečně máme zase živáčka a docela k obrazu našemu. Dali jsme šanci tvorečkovi a vypadá to, že i naše očekávání ráda splní. Zase budeme silná trojka k radosti nás všech. Držte nám palečky, zase jsme si zbyli a je to tak dobře. Už jsme kompletní…
Kitty