Apokalypsa těchto dní

Žijeme historické dny. Média chrlí hrůzy kam se podívám…

Pátek 11. března 2011 asi bude nadlouho černým. Zemětřesení 9. stupně Richterovy škály u pobřeží Japonska uvedlo Japonsko do veliké zkázy. Otřesy masivně ničily na pevnině a následná vlna tsunami udělala z pobřežních prostor japonské země obří smetiště. Snímky ze satelitu ukazují totální zkázu. Narušené stavby jaderných elektráren s únikem radioaktivity, hořící rafinerie, pobořená celá města, plovoucí auta a ničené lodě pod mosty – obraz apokalypsy. Trénovaní Japonci přece jen nesou katastrofu klidněji. Aspoň tak nám to celé dny přinášejí světová média. V zemi mobilních telefonů kolabují sítě; i tady však nasazují mobilní převaděče. Pilní a skromní Japonci už v neděli začínají uklízet zkázu, potřebují prý to pro svůj vlastní pocit jistoty a pořádku. A to se čeká skoro jistě další silné zemětřesení

I u nás ve středu Evropy budeme muset přehodnotit naše jistoty ohledně bezpečnosti jaderných elektráren. Celé roky nás ujišťovali o nemožnosti poruch pro nepravděpodobnost ničivých zemětřesení v našich zeměpisných šířkách. Teď Francie i Německo zvažují, co by kdyby. A i kdyby, tak co by?


To jsou katastrofy globálního rozměru. Jenže v neděli koukáváme na Otázky Václava Moravce. Dnes skutečně zasáhl řadu bolestivých míst naší státní současnosti. Otazníky a nejistoty kolem důchodové a daňové reformy. Stálé úniky dat a korupce, obrovské úniky a nedostatky kolem velkých staveb. Jak to tak propírají, jsem po hodině zajímavého pořadu tak unavená, že z přemíry informací usínám. Asi se tělo brání hrůzám a děsům kolem nás. Dnes ani kafíčko nepomohlo. Ještě že mi zavolala sestra a přinesla pár lidských informací, i když ani ty nebyly nic moc.

Dnes jsem byla hodně vděčná za ty lidské rozměry a starosti a radosti lidiček kolem nás. Dokonce jsem byla i trošku smířlivější k Betty, která okousala Pepínovi na jeho mobilu anténu. Nějak se k mobilu dostala a dala mu za jeho nepříznivé zprávy co proto. A to už ani nekomentuju, co usykával Pepíno, když oblepoval poznamenanou anténu.

Mám starosti všedního dne. Asi jsem raději, že mám starosti lidských rozměrů. Protože zprávy o nelidském utrpení všude ve světě skoro v přímém přenosu – to je globalizace k neunesení! Proto jsem taky tak ráda, že dnes po celý den si upřímně a srdečně píšeme mejly s mojí nejnovější kamarádkou. Objevila jsem ji po přečtení jednoho komentáře u kamarádky blogařky a sedly jsme si svými životními zkušenostmi i názory. Není hezčího pocitu než najít si spřízněnou duši, naladěnou na stejnou strunu. Dnes zní celý den. I přes katastrofické zprávy ze světa. Telku vypínám – a budu procházet po známých blozích kamarádek a kamarádů blogařů. Našli jsme se, máme si co říct. Ty laciné dušičky na blogu můžeme zablokovat. Aspoň tak se můžeme bránit všemu plytkému, co bohužel taky život přináší. To všechno můžeme.

Tohle je naše vítaná „malá globalizace“ na našem rodném blogu. Který mi navíc už zase funguje, už maluje odstavce jako před nedávným „Velkým třeskem“ na blogu.cz. Toto je moje malá jistota, jak to tak vypadá. Známá kvalita při známé činnosti, mnou tak milované. Co bych dnes mohla chtít víc? Při tom všem…

Kitty