Číhej, miláčku, číhej!

Znáte scénku, kde rodič pochválil za nastalé ticho svoji ratolest a potom zjistil, že rozstříhala mamince šaty?

Tohle podezřelé ticho nastalo včera u nás. A začalo to nevinně. Pepíno nemohl najednou najít rádiovku. Vždycky ji dává na stůl u počítače a najednou tam nebyla. Dotazem si ověřil, že já nic, že o ní nevím. Než znovu vyšel ven koukal zběžně všude. Nenašel.


Vrátil se a posnídal. V klidu poseděl a najednou jsem zaznamenala jeho zamručení. Tichounké. To bývá znamením nějaké závady nebo experimentu, spojeného s naší novou psicí. Zjistila jsem, že hledí před moje nohy pod stolem u počítače. Tam se nic nehýbalo, tam byl klídek. Zahlédla jsem sice Betty, ale klidně si ležela a to je po explozích její aktivity dobře. Tentokrát to ale dobře nebylo. Jeho pohled stále vábil, abych zpozorněla. A bylo to tady!

Náš mazlík vyležoval a za ním jsem zaznamenala kulatý tmavý předmět. Docela mě zamrazilo, rádiovka je Pepínův kultovní předmět, na tu se léta nesmí sáhnout, i když připomíná vrabčí hnízdo. Tato je hódně nová – a dnes zároveň zoufale rozebraná. Betty si potichu hrála tak dlouho, až vykousala anténku z rádiovky. Stála jsem jako Lotova žena. Panebože, co s tím? Takový flek nemám!?

To bylo včera večer. Ráno mi přehodil kousek fleku z vlněného svátečního kabátu – a mám prý s tím šetřit. Příští minuty jsem seděla u okna a šila a šila, abych díru pečlivě vyspravila. Na symbolu by neměla být znát trhlina. Na státním praporu by zašité kliky taky nevypadaly dobře a ani by si to nikdo nesměl dovolit. Jenomže já pro mého faremního pracanta jinou rádiovku nemám a tak nějakou chvíli bude muset chodit se zašitou, bez anténky. Ještě že to byl jeho miláček. Dnes jsem poprvé nahlas zalitovala chvíle, kdy jsem toužila UŽ MÍT PSA!
Nějaká chvíle bez šoků s její přítomností u nás – jak by se dnes hodila. Ale nechci se rouhat – když ono zrovna bylo takové tichúčko…
Kitty