Kde je pravda?

K tématu týdne Trest smrti bych dnes měla polemickou úvahu…

Právě do nových zpráv naskočil titulek o tom, že „vrah“ Aničky z Tróje zemřel. Čecháčské uvažování s radostí konstatuje, že „dostal, co zaslouží“, že „asi si uvědomil, co by ho čekalo ve věznici po vraždě dítěte“. Jenže – co když je to jinak?

Zemřel člověk po zoufalém aktu. Podle mínění „většiny lidí“ jasný vrah dítěte. Já jsem ale zásadním nepřítelem všeho, co mi k uvěření předkládají bulvární média. Dokonce od počátku mi v mysli bliká varovné červené světelko:

„Pozor, je to pod vlivem „všichnismu!“

VŠICHNI prý vědí, že když se našlo tělo dívenky, je jasně vinen tento muž, snad prokazatelně přítomný na místě činu. Od počátku vidím a slyším, že „všechno svědčí“ o vině příštího vraha! Stále mi někdo z médií dával a dává k uvěření, že tuto dívku zadržoval a později vraždil právě TENTO muž. Co na tom, že je to zloděj, což mu bylo prokázáno. Proč by měl zrovna on být zločincem, když se jako problémová osoba potuloval zrovna tady a ve stejném čase?

Stačí sledovat reportáže televizních štábů v jeden jediný den nálezu tělíčka v Tróji. Policie nic neuvolnila, ale reportéři stále dokola dotírali pro informace. A když je nedostali, tak si je vyrobili. „Chtění“ senzace přinášelo různé úvahy, konstrukce a tvrzení… A to, co snaživí reportéři na místě zplodili, je nám teď servírováno jako skutečná pravda, doložená archivními záběry. Zlodějům opravdu bytostně nefandím, taky jsem byla okradená a vím, jak okradeného taková skutečnost ponižuje. Ale odmítám „a priori“ naletět na obrázky bez důkazů.

Můj pohled na téma týdne je polemický, protože je tématem týdne zrovna TREST SMRTI. Při některých činech zrůdných vrahů vydechnu se VŠEMI

„dala bych mu trest smrti!“

ale odmítám se zařadit do čecháčkovského davu, který hned dává trest smrti každému, koho štvou média pro svoji sledovanost! Jen pro napětí, které přitáhne pozornost diváků. Všímám si, že „vždycky“ je někde u takové zprávy reklama na jakékoliv zboží! „Nejúžasnější zpráva“ přiláká k sledování „nejvíc respondentů“. Tahle pokoutní snaha inzerentů v pozadí zpráv (i třeba před pořadem, v průběhu nebo na konci) mě drží ve střehu. Navíc když se štvancem médií stane konkrétní člověk!


Dnes zemřel člověk pod tlakem okolností. Pro mě „mediálního obvinění“. Je možné, že cestu sebevraždy volil i pro tento nelidský nespravedlivý tlak veřejnosti. Jsem daleka toho bránit šmejda. Ale dávám si všestranný pozor na to, abych ke svému názoru nebyla dotlačena médii. Na padesát procent je skoro jisté, že tím vraždícím šmejdem nebyl on. NIKDO mu vinu neprokázal. To, že byl v okolí a všimli si ho svědci (navíc pokud byli věrohodní, víme, jak nepřesně si člověk vybavuje skutečnost) ještě nic nedokazuje. Pak se najde tělo, tohoto člověka zavřou, nemá spojení se světem, útočí na něho vyšetřovatelé, spoluzadržení, odezvy médií – nemá nikoho, kdo by mu věřil, poslouchal ho, „důkazy“ dával do souvislostí. Snaha světa kolem něho je najít viníka – zde tuším, že „za každou cenu!“ Mizivou váhu by u lidí měl avizovaný dopis na rozloučenou sebevraha, protože se nepřiznal. Pokud neměl k čemu, stejně ho média budou za vraha považovat. Jakou by měl budoucnost? Davy reportérů, dotírajících na nevinnou „zrůdu!“ To už si raději hodil provaz! Nedivím se mu a hrozím se toho, že bych se nešťastnou náhodou dostala do šroťáku senzacechtivých médií. Udělala bych totéž. Už bych nemusela poslouchat čecháčkovské „důkazy“!

Nesuďte podle důkazů médií. Můžete dopadnout tak, že omylem dostanete „nejvyšší trest“, protože u nás trest smrti není. A raději rezignujete…

Kitty