Jak dál?

Je jaro a je tu kontejner na neskladné věci. Navíc v dohledu rozbourání baráku kvůli sekání elektriky…

Je mi jasné, že kontejner je jednoznačná příležitost zbavit se zase další části věcí, které dosloužily, ale se kterými se Pepíno nechce rozloučit. Přesněji řečeno – neřeší to. Ale mě to při každé rošádě v domácnosti štve. Krámy, rozměrné krámy, poškozené, nahrazené novými. Ale podle filosofie opatrného vesničana – co kdyby byly potřeba?

Zde je řeč o dvou čalouněných křeslech. Asi před deseti lety jsme si je koupili, protože tehdy jsem vyhodila stará čalouněná křesla ještě z mého bydliště. K nim jsem jedním vrzem pořídila dvě pěkné podnožky, abychom si zdravě podložili svoje opotřebované nebo unavené nohy. Od té doby… Já mám vyměněné koleno a Pepíno kyčel. Křesla jako taková jsou opotřebovaná, u jednoho dokonce krachla kostra, když do něho jako závory padalo moje stodvacetikilové tělo. Obě jsou apartně zastlaná mezi peřinami na starém rozkládacím gauči v zadnici. A podnožky? Já na jednu nohy dávám pořád, ale taky na ní sedá čuba při česání před vycházkami a na druhém někdy leží jeho modráky a ponožky, pokud je nepověsí na kapačkový věšák kvůli Betty. Tak to na dědině dopadá!

Zadnice. Opravdu – čtete dobře. Zadní světnice dostala toto podivné jméno. Je to sklad. Asi před dvěma lety v záchvěvu racionální přestavby nábytku jsem udělala pokus zútulnit tuto mornu na pokojíček, moji trucovnu. Je v ní první počítač, ale taky hrozná zima. Je tam „zamrzlý“ ventil topení, nejde pustit. Počítač je archívní, v něm jsou první léta mých každodenních záznamů, ale do nového počítače se mi to nepodařilo (ani odborníkům) převést. Stejný soubor v T602 v novém počítači jde dopisovat, ale nejde vytisknout, i některá písmena (ú,ů, s háčky a čárkami a podobné) se nedají napsat. Asi by to chtělo odborníka, aby vysvětlil a upravil. Hledala jsem, ale všichni krčí rameny.
„T602? To už nikdo nezná!“

Pro úpravy by to prý chtělo instalační disketu, ale kde ji brát, když jsem si to tenkrát koupila už nainstalované. A dcerka, co mi to prodala? Dělal jí to její otec a ten už taky neví. Vyhodit ho nemůžu, záznamy mi nikdo nepřevedl. A víte, jak je dobré přesně vědět i po létech, kdy jsme dělali střechu? Nebo kdy sousedce dovezli psa? Ale zpět…

Máme zastlaná dvě nemoderní (ale co kdyby byla potřeba) čalouněná křesla. V dohledu kontejner, který by je klidně pojal do svých útrob a „zadnici“ by se ulevilo. I nám při odlehčování pokoji, ve kterém budou sekat elektriku. Něco musíme vystěhovat ven, něco zůstane uprostřed. A odborníci se prý tam budou pohybovat svižně, aby to za pět dnů stihli. Teď jsme u jádru problému. Křesla vyhodit nebo stěhovat na půdu, zakrýt a trpět je tam až… se zase jednou naštvu a stejně skončí v kontejneru, prožraná myšmi. Co mi radíte, moudrá blogová obci? Nebylo by lepší vytrpět si martýrium obtížného rozhodnutí teď? Protože to není poslední problém! Bude třeba ještě přesvědčit váhavého bytného, aby zprovoznil nebo nechal zprovoznit ty prožluklé zamrzlé ventily v domě. Jsou už tři a štve mě to už roky. Když se chci sprchovat, můžu otočit ventilem a zatopit si, ale už to nezavřu a pro ten večer je hotovo! Je nejblíž kotli a sežere všechnu teplou vodu dalším třem pokojům.

Zlatej panelák! A „podmíněně“ zlatej Pepíno! On je v jádru zlatej kluk, ale rozhýbejte ho k akci. Léta jsem brblala na elektriku (), dnes je v dohledu. Léta při malování žehrám na obří zastlaná křesla. Dnes je v dohledu prázdný kontejner. Co s tím? Poraďte prosím!?

Kitty