Úrazy

Naši křečci měli bohužel krátký život. Mohli se dožít kolem dvou roků, ale končili svoji životní pouť u nás různě.

Jsou náchylní k nemocem a úrazům. Chovali jsme jen mírné a neútočné jedince. Ty dravější jsme nechali dožít bez potomků. Nikdy jsme naše miláčky nedali hadovi – to byla jen hrozba, pokud už moc zlobili. A kocoura, který likvidoval jeden končící chov v Brně, jsem do krve nenáviděla.

Neštěstím pro naše chovance byla jejich rychlost a vlezlost. Po zajištění všech nebezpečných prostor jsme je nechávali pod dozorem běhat po bytě. Tomu se neubrání žádný chovatel křečků. Určitou dobu fungovala napjatá pozornost a ta je uchránila od nástrah právě jen do doby, než objevili další nezajištěný prostor. Vícekrát se stalo, že se neskutečnou skulinou protáhli za nějakou skříň, do centimetrové mezery mezi zdí a nábytkem a po chvilce chrastění a šustění na nás vyjukli u stropu, na nábytkové stěně. A to ještě v lepším případě – někdy zůstali zaklínění mezi zdí a nábytkem. Buď že už tam zasunuli hlavičku a dál to nešlo, nebo prostě proto, že nad nimi byla papírová role a oni ji nezvedli. Tehdy ovšem razantně zvedli nás! Od jisté doby u nás v rohu stála tenká a dlouhá tyčka a následovalo šťouchání za nábytkem. Jindy zase lezecký výkon na nábytkové nástavce a odebrání nebo vyproštění důvěřivých kukadel z nebezpečných výšek.

Zpočátku našeho soužití s nimi jsme občas zaslechli temné žuchnutí zvířátka na koberec. Celkem v pohodě jsme objevili naše křečky pod záclonami. Zeširoka seděli, koukali a pak se rozběhli za dalším cílem. To vše do doby, než nám došlo, že křečci šplhají taky po záclonách. Nacházet je tam viset ve výšce nebo také už v záhybech na vrchu záclon pod samou garnýží nebylo nic vzácného. Ovšem než se tam dostali tak určitě častěji nepozorovaně přistáli pod záclonami. A to byly právě ty momenty, kdy to žuchlo.

Někdy ale trvalo chvíli, než se z omráčení probrali. To jsme je zděšeně převraceli v rukou na zemi třesoucí se v „posledním tažení“. Jsou to ale v podstatě myši – otřepali se a už zas koukali čím nás vyděsit. Výbornými šplhavci a akrobaty byli ovšem hlavně naši „kluci“. Samičky měly více přízemních zájmů – dolezly kolem nábytku k nějakému koutu a když už dál nemohly, škrabaly, kousaly a hlodaly: odnášely to kabely elektriky za nábytkem. Snad aby si udělaly noru pro mláďata. Nebyly ani tak rychlé a odvážné v provádění veleskoků mezi nábytkem a třeba křeslem. Určitě zábavnější a hravější byli křečci a na to také občas doplatili.

Jednou z obětí byl i Artur I. jehož získání jsem popsala v úplném počátku knížky. Nejen že dobře lezl po záclonách, ale byl také ještě zvědavý. Jednou se mu to nevyplatilo! Tehdy mi nějak nešla zavřít skříň, tak jsem dveře jen tak narychlo přirazila. Jen do doby, než mi bylo divné, kdeže se Arturek zdržuje. Vtom mi bleskla hlavou neblahá myšlenka. Ano, bylo to tak! Chtěl se dostat do skříně přesně v okamžiku, kdy jsem ji zavírala… On necítil nic, tělíčko ani neneslo stopu krve, ale v nás by se krve nedořezal. Den už nestál za nic, v našich slzách by se chudák utopil. Dostal oblíbené hnízdečko s nejmilejším krmením do sklenice uzavřené víčkem a skončil v hrobečku nad hřbitovem, kam občas zaneseme květinu i po těch letech.

Podobně skončila Lucinka. Ovšem tentokrát se to přihodilo mému muži. Byla plná života a navíc proti zvyklostem samiček i rychlá a obratná. Muž ji viděl běžet kolem letiště, pak udělal půlobrat v době, kdy by tam neměla ještě být. Ona to bohužel stihla. To zoufalé zvolání slyším dodnes. Dopadla na ni pata vládce světa – ale snad ani ona netrpěla.

Maličký Robinek snědl angrešt. Jeho tuhá slupka obalila celý jeho maličký žaloudeček, dostal hroznou škytavku a chudák se uškytal k smrti. Drobounký mokrý uzlíček nešťastného zvířátka jsem odnesla po jeho smrti veterinářce. Po pitvě mi řekla tuto neuvěřitelnou zprávu. Pozor na angrešt, může se stát neštěstí.

Přidám ještě jednu příhodu s křečicí, která naštěstí skončila dobře. Jednou nám utekla a dva dny nebyla k nalezení. Všechny pokusy nalákat ji obvyklými způsoby neměly úspěch, nikde žádné podezřelé zvuky. V neděli jsem v plynovém sporáku pekla koláč. Jak tak sedím a čekám na dopečení, uslyšela jsem kolem sporáku škrabání a skřípání. Začala jsem hledat, to už jsme výborně uměli oba. Nikde nic – a přece jsem ji slyšela. Otevřela jsem spodek sporáku, vyndala plechy a ona tam seděla v tom horku pod troubou. Troubička jedna! Když jsem ji vyndala, byla chudák celá mokrá a ušpiněná, ale celá a živá. Rychle jsem ji chladila, hladila a byla ráda, že to skončilo jen jejím přehřátím. To bylo radosti při vší té smůle.

Zkušenosti s úrazy přikazují stálou pozornost v době, kdy máte zvířátka na zemi. Tučně a proloženě podtrhuji STÁLOU, jinak jste viníkem…