A nakonec…

Po celou dobu soužití s našimi křečky jsem se pídila po poznání jejich zvyků, které jsem mnohdy nechápala. Pouhé pozorování mi dávalo řadu podnětů k objasnění, pomoc z odborné literatury ani od chovatelů nepřicházela. Ne že bych v tomto směru nic nepodnikla. Od počátku jsem získávala informace od prodavačů-odborníků. Psala jsem už o tom, že nebyly mnohdy prospěšné ani zasvěcené. V obchůdcích měli prodavači zvířata, ne však už adresy chovatelů. Já jako chovatelka a prodávající naše mláďata jsem vždycky na paragon žádala připsat naši adresu – pro dalšího chovatele. Podala jsem podnětný inzerát se žádostí o pomoc při chovu, ani ten nezabral. Snad jen nasměroval mé snažení na autora článku, jímž byl patrně zvěrolékař. I když si upřímně řečeno neumím představit chirurgické zásahy v běžné praxi na tvorečcích tak maličkých. Máme s tím také svoji zkušenost.

Náš Korálek prošel rukama paní veterinářky v době své nemoci. Byla to jen obhlídka a rady a léky. Splnily se nejhorší obavy a možná uškodily podané léky, jejichž koncentraci pro tak malého tvorečka jsme nedokázali dodržet. Ze čtyřicetigramového živého křečíka nám během dvou dnů v rukách dodýchal čtyřgramový mokrý miniaturní uzlíček našeho bezmocného žalu. To byl bohužel zrovna případ té angreštové slupky…

*************************************************************************************************************************

§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§

Těchto pár kapitolek jsem psala před více než patnácti lety v etapě našeho aktivního chovu křečíků a křečků. Od té doby se změnilo snad úplně všechno…

Mínila jsem uvedené poznatky „hodit na trh“ i s fotografiemi. Hlavně proto, abych pomohla začínajícím chovatelům. Příruček bylo málo, televize v začátcích, o internetu ani zdání. Navíc se mi texty na několik let ztratily. Měla jsem je připravené, doporučené. Mínila jsem v pokynech a zážitcích pokračovat. Pro vydání v té době už byli potřební sponzoři. To mne odradilo, vše skončilo v šuplíku a pak v „černé díře“. Jediný výtisk bez fotografií jsem našla v nedávných dnech. Zde ho uvádím z čiré nostalgie. Jako kusé vzpomínky a drobná doporučení pro následovníky. Fotky jsou, pohledám a dodám na blog k článkům dodatečně – pro potěšení.

Byla to krásná nenáročná činnost se živými tvory. Koníček s velkým K. I když šlo o křečky. Není důležité, jak jsou miláčkové velicí. Důležité mi připadá, jak mě zaujmou, jak jim porozumím a prospěju. Jsou krásní ve svém zdraví, barvách, živosti, různosti forem. To se u každého chovatelství opakuje.

Tak to je vše, co jsem vám dala na blog o našich křečcích. S dobrým úmyslem. A aby aspoň někoho potěšilo, co se nám podařilo a čím nás doběhli zase jiní tvorové než pořád mě můj Pepíno.

Křečkům zdar a chovatelům zvlášť!