Logika mimořádnosti

Včera večer lákal Pepíno malou Betty na vyčůrání. No večer, bylo to pár minut před půlnocí. Bettka pilně chrupala na mých nohách, anžto si pečlivě hlídá svého páníčka. V našem případě jsem už jasně páníčkem já. Chodím s ní na vycházky i v dešti, sprchuju jí tlapky, trpím jejími obstrukcemi při česání, vařím jí. Prostě – od „páníčka“ se jí nechtělo, ale musela.

Za chvíli se přikutálel i Pepíno. Oči navrch hlavy a slyšela jsem, jak si povídá jakoby pro sebe, ale tak, abych to samozřejmě taky slyšela:

„Vidíš, jak je to šikovný. Jedny dveře vysazený a druhý zamknutý. A nikdo se k nám nedostane!“

Stalo se totiž, že letěl v noci ven s čubou a „zapomněl“ (on ale nikdy nezapomene, to už si připravoval předmět ptákoviny, kterou mi řekne), že jsou hlavní dveře na dvůr zamčené. V noci je vždycky zamykáme, co kdyby zloději… Náraz větru se do nich zvenku opíral a on nemohl odemknout. Betta vyběhla bočními futry bez dveří bez zaváhání. Než odemkl a vyšel už měla hotovo a štěkla u dveří jídelny.

Když se vrátil i on, svůj zážitek zhodnotil:

„Dobývám se do zamčenejch dveří ven a ona to má hned!“

S těmi dveřmi do verandy máme potíž. Když jsme asi před třemi roky malovali, vyfňákala jsem si, aby s okny natřeli i oboje palubkové dveře na verandě. Pořádně natřeli! Vzali je teda k sobě do dílny, opálili a pěkně natřeli. Nechápala jsem, proč Pepíno němě spíná ruce a zvedá oči k nebi. Teď už jsem to pochopila: v zimě loubky navlhly a jak byl tmel vypálený, tak se loubky rozestoupily. Dveře nešly zavírat. Od zimy se u nás práskalo dveřmi, aniž jsme se hádali. Museli jsme hlavní dveře silně přibouchnout. Vedlejší dveře nešly otevřít vůbec. Teď při sekání elektriky chlapi u těch vedlejších zabrali a pro změnu jsme je zase nemohli zavřít. Byly založené židlí po celou dobu rekonstrukce elektriky a teď v silných větrech se otevíraly. Včera jsme je vysadili k opravě. Donesli jsme je oba na zápraží, jsou hodně těžké. Já jsem pak šla do zrušovaného chovatelského obchodu pro pekáč Bettě. Po mém odchodu se přehnala silná přeháňka s bouřlivým větrem a Pepíno je místo přikrytí sám stěhoval domů. Stokilové dveře ve vichru – ale ani nešpitl. Večer ve svých futrech nevisely a tak vznikla popisovaná situace. Prostě síla zvyku…