Výběh

V dřevních dobách našeho soužití s křečky jsme podnikali velmi naivní pokusy. Velmi pracné, leč málo účinné. Malý prostor akvára mě od začátku nutil vymýšlet, jak naše křečky zabavit. Bez zbytečných nákupů, které stejně nejsou k užitku.

Jde třeba o schopnost i snahu křečků se vyšplhat po věcech. Nezkušený majitel vymyslí a zhotoví výběh, aby držel zvířátka v okruhu bytu, kde je chce mít a kde nemohou uniknout ani udělat škodu. Nezkušeným radím – nestavějte ohrady z koberců jakkoli hladkých. My jsme s mužem své první křečíky zamýšleli současně venčit i udržet v okruhu asi dvou metrů. Proto jsme svinuli koberec jekor. Ten jsme po výšce pracně proděrovali a nato děrami skrytě protáhli motouz. Celé dílo jsme na výšku postavili doprostřed pokoje a těšili se, jak budou rychle běhat a my je budeme radostně pozorovat.

Běhání a pozorování po hodinové přípravě ohrady fungovalo. Začichali, zašmejdili, očistili si fousky a tlapky a… lehce se vydali po kolmé stěně až nahoru na vrchol výběhového válce. Byli jsme překvapeni. Ale doufali jsme, že větší výšku už nezdolají. Vyšší jedenapůlmetrový „komín“ byl pracnější a výsledek – jen o nějakou tu vteřinku později oba balancovali nahoře!

Protože výběh prostě mít museli, organizovala jsem dál. Výběh po zemi. Přece je uhlídáme! Jsme dva. Sice v poloze ležícího střelce, ale dva na jednoho křečka přece stačí! Jenže stačilo zahledění či zamyšlení a do té chvíle nezáludný volně se pohybující miláček se roztomile usídlil za prožluklou stěnou. Příště mu to zamezíme! Naskládané knihy u vchodů za stěnu byly opravdu účinné. Jenže stačilo důkladné luxování… ovšem důkladně luxovat i za nábytkem se muselo, už kvůli tomu, že cestující křeček se mohl ukýchat!