Schíza

V této nelidsky rané hodině jsem na to přišla. Jsem, musím být SCHÍZA…

Protože vidím obtloustlou babku sedět na míči u počítače. Přiblble se usmívá, občas čte a pak datluje jako o život. Očička jí nadšeně září a přitom jedno oko pořád hledá ciferník hodin. Panebože, už je půl jedné, jedna, půl druhé a DVĚ ráno! To zas bude za chvíli řečí:

„Pořád ji to baví, chláme se komentářům…!“

To by asi říkal Pepíno, moje druhé já. A přitom:

Jsem skutečně tělesně obtloustlá (ještě pořád dost). Sice se prsím, jak mi všechno jde, odsejpá a odpadává od ruk, ale je to kamufláž.

Ve skutečnosti někdy sotva lezu, když se mi zablokuje nebo bolí neoperované koleno. To pak postojím, dokud se nesrovná koleno nebo já.

Taky furt plánuju, abych došla, kdybych musela – však víte!?

Věčně hladná a provázená všude kručením žaludku. To je daň za léta tláskání masiska a dobrůtek, nedostatku pohybu a pře….ní. Už to bude rok, doteď jsem dala dolů 23 kilo. Vidíte dobře, teď stojím na váze – kilo dvě dolů a nahoru, to je běžné už od Nového roku. Předsevzetí tam neproběhlo, to bylo už loni ze strachu z nemohoucnosti a obtíží. Ale to už je teď pasé.

Denně třikrát kiláček s Bettynkou – pohyb, co musí být. No teď zrovna je to oukradkem, zrovna má své dny a tak:

– vyrážím jako obvykle, s Betty v náručí kolem slepic na louku
– jako obvykle ji ale nepoložím, ale cvrčím s ní do půl cesty pod paží (aby nelákala psy k nám svou vůní)
– pak ji vedu na vodítku o to dál, protože se musí…
– projdeme o kilometr víc, protože to nejde nechat ji se svobodně rozevlát, už tak ještě neposlouchá a při těch jejích dnech by nás určitě došlo víc.

Někdy taky haproval internet nebo elektrika, nemohla jsem ke zdroji mého potěšení ze psaní a to bylo! Mlátila jsem vším, co se mi dostalo do ruky, vztekem zaplakala – závislák s nervíky v kýblu. Prostě stará ženská, co toho ještě chce hodně stíhat a nevládá. Ale zase – zpět k tématu.

Jsem nebo nejsem schíza? Schizofrenie u mě je chtít a moct. Chci a ráda píšu na blog. Ale současně mě můj věk omezuje a někdy nadšenost mých vnějších projevů je v příkrém rozporu s předpokládanou usedlostí starých žen. A to už vůbec nemluvím o svých slovních projevech na blogu, ale hlavně asi v mejlech. Všem mým blogovým kamarádkám a kamarádům se omlouvám za prostořekost. Jenže když já to tak cítím a nejlíp se vyjádřím svými slovy. A ta někdy jsou nespisovná, slangová nebo podivná, když užiju svých slovních „samoznaků“. To už jsem taky v některém svém článku vysvětlila. Chci mít prostě život napínavý a srozumitelný. Že někdo někdy neporozumí je nabíledni.

Ona je to situace vpravdě jako ve filmu „Vrať se do hrobu“. Měla bych se chovat a vyjadřovat podle svého věku a zatím jsou mé články i fyzické projevy rozjívené, odvážné a podivné. Na pohled. V tom cítím tu schízu. Měla bych, ale nestydím se projevit mladé myšlení a ducha. Třeba i kritiku a názory. Jsem přece mezi svými. Letitějšími, které jsem si našla taky podle takových znaků. Pardon – i podle takových znaků. V této blogové komunitě je mi moc dobře.

„Moji blogaři mi rozumějí“ – vždycky argumentuju. A tak to nechám tak. U řady blogařů a blogařek čtu o přiznané potrhlosti. To ale není potrhlost. Vždyť ještě nejsme tak staří; snad jen trochu víc věkem opráskaní, opotřebovaní. Ale máme mladého DUCHA. Kdybychom ho neměli, sedali bychom na lavičkách v městech a na dědině v hloučku uprostřed křižovatky klepařili. To by byl náš svět – při předpokládané konformnosti. My jsme ale volili cestu k člověku. Nabídli jsme sebe a své zážitky a zkušenosti a ejhle: přiletěly komentáře s přitakáním, že oni to taky tak mají, že:

– obtíže věku nás přivádějí kouknout se, jak to řeší jiní „dědouši a babky“,
– druzí jsou šikovní i šikovnější a pěkně nás pobaví a poučí,
– při potížích s blogem se najdou nadšení a ochotní pomocníci – kdo v dnešní době jen tak pomůže,
– a ne v poslední řadě si zde postěžujeme nebo se prsíme a máme své čtenáře, oni to taky tak mají
– máme hodně přátel – přesně tak, přátel. Zvolili jsme si je my nebo oni přišli k nám pro něco společného, nikdo je nelámal, nenutil a to je v dnešní době devíza

Prostě – takto to mám. Ve starém těle mladý duch. Proč ne? Je nás takových už hodně a pořád víc. Jde to samo. Prásknu na sebe něco a ono to zafunguje – přiletí přitakání a povzdech nad stářím a dobou a dětmi a vnoučaty a skládkami a blbci a … a … Jsme správná komunita a já do ní ráda patřím. Proč bych si jen tak kvůli

ztuhlému kolenu měla mýrniks týrnyks dělat vrásky nad nosem a na čele? Raději se zachechtám, zakřepčím si. Ať si škarohlídi pošušňají nad bláznivou babkou. A ona je zatím šťastná, potěšená, nadšená a radostí bez sebe. Tak to nechám koňovi, ten má větší hlavu – třeba bude vědět, jak to mám s tou schízou!?

Tak jedeme dál!!!

Kitty