Zubní rozcvička

Dnes zase něco z jiného soudku. Staré téma – psice Betty (pro neobeznámené)…

Je po snídani, klídek. Domácí dočítá noviny. Já uvažuju, co dnes bude na pořadu dne. Ráno pořádný mráz. Tak si dám kafisko na rozjezd a uvidí se. Betta sedí před domácím a svatě na něho vzhlíží.

Po chvíli konstatuju, že už obsadila dobyté území. Za dobromyslných protestů páníčka po pár vteřinách končí na zemi. A tak volí další formu domácího násilí. Přikrade se k jeho noze a zkouší, jestli už je zdatný pes. Směšné sexuální prostocviky se taky nelíbí. Zvolí jinou taktiku.

Vidím a slyším dobromyslné švitoření týraného pána tvorstva. Nějakou dobu to vydrží, ale pak jí začíná domlouvat. Koukám na scénu lásky. Láskyplně ho okusuje. Vynutila si natáhnutí jeho ruky, drží se jí a kouše a okusuje zápěstí v modrákové bundě. No proto to každou chvíli obnitkuju, má to co chvíli na cucky! Mazlík přidává na síle a taky se začíná ozývat vrčení. Nelíbí se jí, že jí páníček ruku odtahuje a protestuje. Vrčení sílí a najednou slyším jeho promluvu:

„Jestli nepřestaneš, pudeš z domu! Někomu tě dáme nebo vezmeme na vycházku a jak tak neposloucháš, už tě nezavoláme a bude! Necháme tě tam, ty Mařenko!“

Nic nepomáhá. Ruka ale stejně zůstává, trpí jí okousávání. Mazlík je vzepřený. Koukám, Pepíno má čas, mohl by ji učit poprosit. Navrhuju mu to, ale vyvolá to u něho záchvat smíchu.

„Jo, už to vidím! Nauč semtex pěkně sedět a zvedat ručičky!“

Já jsem to už zkoušela. Jenže tenhle živel už sice zná „sedni“, ale jak má třeba pro laskominku sedět a zvednout jen přední, je to pokyn k odrazu; ze sedu všemi čtyřmi vystřelí a už máte mazla v obličeji. Nebo nejlíp na klíně na WC, když zrovna soustředěně „to“. Tam je nejvíc času a tam ty drobnosti zkouším cvičit.

Dál trpí a dál poslouchám jeho pobavené mroukání:

„No jen si kousni. Do páníčka se to může, že? Počkej, my tě vrátíme paní Růžičkové, aby si s tebou taky trochu užila. Přišla o mazlíka, bude mít zase zábavu. Už to vidím, jak je ozobaná, roztřepená a samej šrám! Ty Betto!“


Trochu důrazněji uhne, zaprotestuje, ale vidím úúúsměv. Betta začne kňourat a to on už vůbec nemusí. Včera jsem byla na kopřivách tak dvě hoďky. Přijíždím domů, zvoním a rozezní se alarm, siréna a kňukot jako štěně v posledním tažení. Než došel k vratům, slyším bručení:

„No vem si paničku. Stejně to s tebou není k vydržení! Celý hodiny…“

Hodiny mu nevěřím. Když se mi podaří odejít zadem a uzemnit ji konejšivým „čekej, já přijdu“, začíná drobný „kňukalarm“ až po hodné chvíli. Pak doufám, že si způsobně lehne a čeká někde v chládku nebo na sluníčku. Ani sousedě Martě to moc nevěřím, ta se k ptákovinám mého nejmilejšího ráda připojí. Druhé sousedě Blance to už věřím, ale věřte babě, co ju má Pepíno zmáknutou!

Pomalu ho to přestává bavit. Slyší moji úvahu o rozkousaném rukávu a tak se zvedá. S Betty na klíně. Využila, že odtáhl ruku, aby se opřel o područky a už ho má. Zasahuju, lákám ji na česání a ona už ví, že se půjde ven. Česání jsem zde už popsala, to je škoda další řeči. Česání ale znamená, že ji zase ponesu dvě sta metrů, protože „má své dny“ a musím zmást stopy čuchačů. Ti kdyby to zjistili, tak plot a vrata – jejda! Zatím se daří, včera jsme venku nebyli a předevčírem dvakrát a nic. Dnes Betta teda unikla vyhoštění z domu. Ale mě čeká vycházka! Jak jsem se dřív těšila, tak s centem pod paží a pak kradmým úprkem s Bettou na laně – nic moc. To nebaví. Ať už je v pořádku a můžu ju pustit vlát s ušima ve větru! Samosebou, jejíma. Já už s tím vláním – no taky nic moc.

Dnešní ráno máme teda za sebou. Pozoruju svého domácího pracanta. Popochází, vzdychá, zastaví se uprostřed „jídelny“. S rukama v kapsách, rozkročený, vrtí hlavou a zase hloubá:

„Venku mráz, tak co začít? Za chvílu pudu pro oběd, pak sednu ke kafisku, počkám až mi slehne obídek a bude večer. To ani nemá smysl něco začínat, ne?“

Ono to není tak horké. Než půjde pro oběd, tak stačí prostudovat, kdy která samička byla u samce a kdy bude mít mladé, pak vykutat obsahy trávicích traktů ve dvou kotcích. Připraví rodičkám jejich apartmá týden předem. Zapíše likvidaci samičky, která na jaře dostala příležitost, ale už má podruhé dva kousky. No, nechá si to schválit, chovnou strategii řídím já. A tak se procrcá k obědovému času…

Kecám! Celý den je jednou šmouhou, jak kmitá po farmě. Opravuje, zdí, plánuje a pláče nad poškozením stromů , trávy a květů včerejším mrazem. Občas slyším odněkud volání, to když mě potřebuje „k ruce“. A srandy si s ním užiju. Jako dnes, kdy přemlouval Bettu, aby dala pokoj. A nekomentuje, když párkrát za půldne dopadnu do křesla u počítače a nahlížím, co den a kamarádi dali. Dokonce nabádá, ale upřímnost už mu moc nevěřím. Prý mám psát články, pořád něco vidím a „toliš lidí na to čeká!“

To si naběhl. Sedla jsem a datluju to o Bettě i to, jak uvažuje, co dnes… A to mám zákaz od předvčerejška, ať už o něm není na netu ani slovo. No to zrovna, o čem bych psala skoro den co den, ne?

Kitty.