Poslední stopy v písku

Zase jedna domácnost bez svého člena…

Moje milá kamarádka blogerka s mužem přišli o milovanou fenku. Kdo to znáte, tak víte, jak jim je. Za léta společného života jsou věci, které se vryly pod kůži a do srdce. Ty teď budou připomínat kamarádku. A nově i vzpomínka na blogu „janus.svetu.cz“ i s fotkami. Osamělé ráno a pár pohledů, kde chybí to podstatné – Aidinka.


I ještě zachovalé stopy v písku – symbolická věc. Čas, déšť a vítr budou stopy zahlazovat tak jak bude slábnout vůně po letitém pobytu s živočíškem. Časem bude třeba i ty otisky zahladit – žádá to sám život. I proto mě napadl návrh: sádrové otisky zbylých tlapek. I když to není nic objevného.

Kdejaká rychlokvašná hvězdička si sama na svůj návrh pro větší a „trvalou“ slávu nechává zvěčnit svůj otisk ruky, nohy či kdovíčeho ještě do betonu na očích. Slavným a zasloužilým to neberu, tam je to na místě.

V tomto dnešním bolestném případě je taky někdo, kdo odešel a nechal po sobě poslední otisk v písku. Cítím to jako případ, kdy můžeme lásku zvěčnit. A realizace nemusí být nijak na očích, dokonce je to pole pro intimno. Stačí trochu sádry a vody, můžou to být i současné slzy. Vyplnit „poslední stopy v písku“ prozaickou sádrou a udělat jakousi dlaždici. Tu bych pak jako připomínku umístila v přítmí někde pod voňavou květinkou nebo stromem. Jen pro nás a pro ty, kterým taky dlouholetá psí přítelkyně bude chybět. Nic okázalého. Jen stálejšího. Pak už další život nepoškodí poslední stopy.

Možná vás, kdo taky přišli o zvířátko, napadne: proč mě tohle nenapadlo! Prostě třeba i proto, že po něm nezůstaly ty příslovečné „poslední stopy v písku“. Fyzická památka nemusí být tradiční…

Kitty