Je to tam!

Chtělo to fakt trochu času…

Mrkající


Už jsem psala, že jsem se učila práci s obrázky na blogu. Věrka se dopustila snahy učit a naučit mě přenosu všeho možného. Trápily jsme se s tím tři dny aktivně a potom vše ustalo. Dostala jsem pochvalu za dobrou úroveň blogu jen pouhým psaním a konstatování, že mám dělat co umím a počkat. Počkat mi radily i další kamarádky, všechno prý nejde násilím a hned. Měly pravdu.

Včera jsem nakoukla k Latryněsk. Krásné články, objevné články, přenesené informace z celého internetu. Vtipy, videa a články jedna radost. Když jsem se zmiňovala o jejím pěkném blogu, seznala jsem, že už tam všichni dávno chodí. Je to tak, zase jsem poslední. Ale to nevadí.

U ní se mi zalíbili smajlíci a v komentáři jsem se zmínila, že bych taky takové chtěla. Přiletěla odpověď, že když se mi tak líbí, ať si je stáhnu a používám. No jo, ale jak? Nouze naučila Dalibora housti – a i mě dnes naučila. Zahledala jsem v mozku a zkusila uplatnit, co do mě lektorka Anička tak pracně hustila. A co byste řekli? Hned napoprvé jsem si okopírovala jednoho zvlášť vypečeného a podle mlhavého povědomí najela do „upravit“, našla „vložit“ a MÁM HO TAM!




Poskakuje a zdobí můj článek. Konečně – už můj blok sem tam oživím něčím barevným. I když ne mým, ale cizím, darovaným.

Jo, je tam. Ale pozor, první vyhrání z kapsy vyhání! Bylo to štěstím!? Příště už to třeba nepůjde.

Teď uznávám, že to chtělo uzrát. Chtělo to čas. Chtělo to trpělivost, aby se zadařilo. Dnes je to zde černé na bílém. Ode dneška umím cíleně přenést něco někam – bez nervíků a bezradnosti a vzteku na to, že jsem nešikovné kopyto. Ale kolik je ještě toho, co neumím? Pomalu přicházím k poznání, že opravdu nemusím umět všechno. Zatím mi to stačí. Když takový smajlíček pobaví čtenáře. Opravdu.

Kitty