Pověšení nové garnyže

Dnes jsme pověsili novou garnyž. Konečně pěkný kousek, ladící s očekávanou nábytkovou stěnou…

Vypadá jako dřevěná stylová část bytového zařízení z PRVNÍ RUKY. Chci, aby už všechno, s čím budeme žít, bylo originální, nové, stylové do rodinného domu na vesnici. Už nechci žít život s odloženými věcmi, upotřebenými a vyhozenými. Přestalo mě bavit žít život druhého řádu!

Spolu s objednávkou nového nábytku pro obývák jsme koupili novou garnyž, prostě pěkný držák na záclonu. Ta ještě čeká neušitá na půdě a dobře se stalo, mám teď možnost dvojí volby. Buď zahnout vrchní část do tunýlku a navléct na tyč. Nebo využít dodané dřevěné kroužky s háčky, dodat žabičky a na ně záclonu pověsit. Napřed ale bylo třeba celou garnyž upevnit nad okno. Dnes k tomu došlo. Když už je okno v pořádku.

Ráno nám totiž odborníci z Moravy opravili strhanou šňůru rolety a celkově všechny rolety zmodernizovali. Už déle jsme pátrali po internetu po firmě, která by byla ochotná a schopná roletovou šňůru vyměnit. Původní montážní firma už není, samotnou šňůru máme objednanou na více místech, ale zatím… V sobotu jsme udělali pokus šňůru vyměnit sami. Nezdařilo se, nakonec jsme to vzdali. Včera večer se ozvala firma z Moravy, domluvili jsme se a oni dnes přijeli. Pozorovala jsem dva chlapíky a přitom mi pořád napadalo, že české zlaté ručičky ještě žijou. Vyhmátli (z nouze) místečko na trhu, které výdělečné firmy opustily. Drobné opravy starších předokenních rolet jsou neefektivní. Firmy by nejraději neopravovaly, prý náhradní díly už nemají; jsou ochotné fungující zařízení vyměnit za kompletně nové, místo plastových rolet dodat nové kovové. Rozumím tomu, odvrtají původní a přivrtají nové. Penízky se točí. Já ale odmítám vyhodit něco, co je dobré, jen se drobně porouchalo. Dnešním zlatoručkům práce odsýpala, byla vidět radost i z této drobné potřebné práce. Ptala jsem se na podrobnosti jejich profesní filosofie a přitom pozorovala, jak je práce těší. S minimem nářadí a hmoty všechny šňůry vyměnili, vyměnili i morálně a technicky zastaralé součástky a rolety fachčí doslova jako nové. Až na cenu opravy – práce a doprava dělaly přesně stejnou částku jako cena materiálu na šest rolet a příslušenství. Oni ale za drahý benzín nemohou.

Když jsou rolety v pořádku, nedalo to mému kutilovi a dal se do věšení nové garnyže. Nastalo to, co ráda nemám. Do starých kamenných zdí navrtat vrtákem otvory pro hmoždinky tak, aby potom upevněné garnyže držely vodorovnou hladinku! Kdo víte, o čem mluvím, tušíte, jak to nutně probíhalo.

Přesně v zamýšleném prostoru nedávno elektrikáři zasekali elektrické vedení. Šlo o to netrefit se do živých drátů. Vypnout jistič nešlo, potřebovali jsme pro vrtačku elektřinu. Naplánovat, tužkou označit a vrtat do překladu. Vrtání šlo, ale vidiový vrták si zákonitě udělal o hodně větší díru. Druhý otvor zněl rizikově, nakonec se nejiskřilo, i když! Upevnění předpokládalo použití dvou asi pětek hmoždinek a tak přišlo na řadu sádrování. A taky šťavnaté sakrování. Umístětě pětku hmoždinku přesně do středu dvanáctky díry! Sádra tvrdla hrozně rychle, nakonec mě musel požadat o asistenci. Zasádroval obě, přiložil na zeď upevňovaný díl a šrouboval, jakoby to mělo udržet mostecký kostel ve výšce pěti metrů. Samozřejmě druhou hmoždinku strhl. Tak znova – vytáhnout nešla, vysekat, znovu zasádrovat. Jenže přečnívala, držák byl dost ode zdi, viklal se. Znovu vysekat; tentokrát to vůbec nešlo. Co úderných výrazů můj slušňák obměnil bylo až s podivem. Nakonec už pěnil jak převřený papiňák, jen vybuchnout! Ale přece jen nakonec garnýž seděla na zdi. Ta je krásná, záclona na ní pověšená dělá jasno a vzdušno v pokoji, jaksi okno prosvětlila a její jemnost pokoj opravdu zdobí. Zde se zase ukázala zabejčilost a zručnost mého Pepína. Já bych to asi už dávno vzdala s oblíbeným vyjádřením, že ráno je moudřejší večera. Ono to vlastně směrem k Pepínovi zaznělo; ale jeho heslo to není a tak záclona visí.

Chápu, nechtělo se mu do toho. Tušil zrady, které také přišly. Ale taky co jiného zbývalo, aby se záclona dala znovu pověsit na fungující okno. Na mě teď je, abych vyřešila pověšení nové záclony. To je podobné jako byla tato jeho práce. Bude to chtít ušít buď tunýlek nebo zahnout horní část, aby se mohla zavěsit na žabky. A mě čeká horor se zprovozňováním šicího stroje. Nejsem s ním kamarád a on tuší, že si mě řádně vychutná. No to zrovna! Teď mi čelo políbil nápad – zahnu to a přilepím. Mám lepidlo na textil. Tůdle – nechat se trápit šicí mašinou! Někdy mě napadnou geniální nápady – jako tento. Zítra budu moudřejší. Buď se to podaří, nebo vždycky je možné nechat tam starou záclonu – když už tam notabene visí. No ne?

Kitty


P. S.: Pán z posledního komentáře ještě podotkl, že do vyfoukané vyvrtané díry natlačil lepidlo Mamut a pak s ním ještě přilepil i konzole. A je prý to nafurt. Dík za připomínku Smějící se