Rójení!!!

Před chvílkou jsem doběhla z kopřiv. A zrovna se tak pěkně sbíraly…

Odhodlala jsem se a zběhla na sběr kopřiv na bylinky. Tak se mi to krásně sbíralo, čisté porosty jednotlivých trsů, prostě pohodička. Vyřešila jsem i ochranu uchopující ruky, protože posledně mi ruka pálila a trnula celý další den. Šup, šup – srp se činil a do kárky a plachty se skládaly čisté kopřivy. Jsou ideálně vyrostlé, je jich dost, ještě ani nenaráží na květ. Klídek, pohoda. Ani jsem si nevšimla, že se blíží bouřka. Pobrumlávání, ale nikde žádný velký mrak. Najednou začaly padat kapky a tak jsem to musela zabalit a fičet domů. Bylo těch kapek opravdu pár a domů jsem došla suchá. Tak rychle uklidit a už jsem koukala po svačince.

Jenže najednou mě Pepíno začal volat na pomoc. Potřeboval fofrem sundat dvoják žebřík z půdy. A prý honem, soused už startuje bobíka. Poskokem nesl žebřík na louku, kde už při mém odchodu na kopřivy seděl pěkný roj na naší jabloni. Ta jabloň vůbec je nějaká magnetická na roje souseda. Možná je to i proto, že soused má včely a naše dvě jabloně jsou daleko široko samotné větší stromy. Všechno odkvetlo a tak se včely rojí, to znám. A to už jsem pod jabloní viděla stát sousedovo maličké „uencéčko“, což je „univerzální nakladač čelní“, šikovný stroj. Za ním žebřík a na něm včelař s rojáčkem. Vylezl si nahoru a ze lžíce setřepal roj do bedny. Tak se u nás řeší sousedská výpomoc i při chytání roje včel. Celou akci jsem se snažila vyfotit, ale moc vypovídací ceny to nemá. Tak jen pro domácí památku.

Když se fotí, tak se Josef takticky dekuje. On se fotografovat nemusí. Vždycky se ho snažím nějak doběhnout, aby na fotkách byl. Většinou je tam otočený nebo jako šmouha, jak prchá z dosahu objektivu. Dnes už stál v zahradě a vzdychal. Slyšela jsem ho počítat. Došla jsem k němu a zjistila, že počítá, kolik mu vzešlo řep na devíti řádcích. Ukazoval prstíkem a počítal:

„Jedna, dvě, tři a ta čtvrtá na koncu. A tak je to na všech řádcích…!

Je to tak. V poslední době jsme jedni z mála pěstitelů řepy u nás. Naši králíčci a slepičky si řepy dají. Ostatní chovatelé králíků a slepic krmí granulemi. Dokonce máme tak veliké řepy, že si pro ně chodí děti na helouvín. Řežou z nich příšerky, v nichž svítí svíčky při tom podivném svátku. No a v posledních letech je taky potíž. Vždycky zůstane část semen z loňska, tak je vysejeme, ale špatně vzchází. Musíme dokoupit, aby bylo dost. Loni jsme řepu seli na třikrát – a nakonec vzešla všechna, měli jsme v řádcích trojí velikost řepy. A taky to vypadalo jako letos. Ono když ještě zaprchne, tak se asi vzpamatuje. Slyším ho počítat dál:

„Jedna – a už nic.“

Kouknu a ta „jedna“ není řepa, ale malá rostlinka slézu amerického, bylinky. Loni na tom místě byly slézy a asi mi uniklo nějaké semínko. To teď paradoxně zachraňuje veškerou zeleň na řepném řádku! Holý řádek s nasetou řepou a jediné úspěšné vzešlé semínko mohutného slézu!

Některé dny jsou pořádně akční. A v některých je pohodička, klídek. Dnes je jakýsi průměr. Až na ty bouřky, které se v chumlu honí jedna za druhou. V letošním jaru je to potřeba, v bouřkách nám tu prší zlaťáky, protože dodnes je strašné sucho. Na jaře sníh utekl bleskem a už vydatně nenapršelo. Poslední dny to trošku záplatují. Na dědině je déšť, májový deštíček, velkým dobrodiním. Jako dnes. Bohudík.

Kitty.