Vánoční cukroví pana premiéra

Mám před sebou vánoční cukroví. Přesněji – návrh dnešního pana premiéra, jak mít vánoční cukroví a přitom aby na nás nepřibývaly faldíky…

Tři stránky s barevnými obrázky vánočního cukroví. Na začátku prvního listu je nabídka. Současný premiér posílá hospodyňkám nabídku, jak řešit v době současné ekonomické krize zajištění vánočního cukroví. Připomíná, že takové cukroví svoji roli splní. Každý rok stačí je znovu oprášit. Zmiňuje, že budeme-li mít toto cukroví, určitě oceníme, že ženičkám při jeho použití nepřibudou žádné špíčky, nepřiberou ani deko, ba co dí, ani gram. Vidíme nápadité až typické vánoční drobné pečivo, jak je známe z vánočních talířů. Od každého jeden kousek. Při pohledu na ně poznáváme nejtypičtější kousky vánoční tabule. Je to vlastně takový sborník modelů. Běžnou ženu napadne, že je to dobrý nápad. Typické cukroví k nahlédnutí. Některé je docela nápadité, znamená rozšíření řady našich laskomin.

To všechno je pěkné. Vtip je v tom, že tyhle maškrty na pohled slabších očí vypadají jako skutečné. Jenže ty kousky jsou „pletené“! Jeden modýlek vedle druhého je uštrikovaný! A proč o tom píšu a zrovna dnes?

Dostala jsem to jako přílohu mejlu. Samozřejmě jsem ocenila nápad a ostrovtip našeho pana premiéra a na věčnou jeho památku jsem si to vytiskla. Pěkně barevně, fakt se podobají skutečným. Dva dny jsem to zde překládala zleva napravo a než jsem si to stačila založit, napadlo mě, že nápad na vzorník je snem sousedky Marty. Ta je zanícenou tvůrkyní krásných a chutných vánočních kousků a pekla je ve velkém. Sladkých, zdobených, jedna báseň. Už na to taky pomýšlela. V mrazáku má uskladněné vzorové kousky a je schopná při objednávce ukázat, co je co. To je ono!

A dnes došlo k oné vykutálenosti. Na posečenou louku vykročil Pepíno a já koukám: na stromě v jeho blízkosti je v rozsoše něco bílého. Uslyšela jsem sousedu Martu s vnukem a nakonec skončila u plotu, nedaleko Pepína. Ona totiž včera poslala dva svazky receptů a chtěla, abych jí je okopírovala. Stalo se. Na můj dotaz, co to v rozsoše je, odpověděl, že hnízdo. To bílé jsou peříčka z Martiných kačen, které prý ptáci použili. Nezdálo se mi to a když jsem přišla blíž, poznala jsem, že to jsou papíry. A vzpomněla si – no jasně, Pepíno jí nese okopírované recepty. Marta si pro ně došla k plotu a děkovala. Dokonce se divila, že jsem to okopírovala barevně, i když originály byly černobílé. Pepíno jí totiž přidal tohle „vánoční cukroví“. Hodila na to oko a bez brýlí nepoznala, jak to s modýlky cukroví je. Docela jsme ji tlačili k tomu, aby začala číst. Měla si přečíst první větu, druhou větu…, ale snaha byla marná, nic nepřečetla a ani nepoznala. Docela chválila, jaký je to nápad a jak je cukrovíčko pěkný! Nakonec jsme jí, my dva dobrodinci, doporučili, aby to dala dceři přečíst a pak nám přišla prásknout, jak to dopadlo.

Jaké asi bude její překvapení, až do toho její dcera nahlídne a špitne jí, že se stala obětí nástrahy. Nebo až si nasadí brýle. Zítra se určitě dozvíme, co se dělo a jak to dopadlo. Počítám, že ráno zde bude cobydup, aby nám vynadala. Ona si nedává na Pepína pozor, i když jí často práskám, co mi zase můj vtipálek vyvedl. No bóže, stejně je cukrovíčko jako živé. Když si je případně naplete z pěkných barevných klubek, bude mít vzorník na dlouhá léta. Přesně v tom smyslu, v jakém nám to pan premiér předložil. Ona bude mít pro zájemce vzorník, nepřibude a nemusí pořád vytahovat vzorečky z mrazáku. Vždyť my jsme jí vlastně posloužili!

Nebo ne?

Kitty.