Nejen poprvé, ale i naposledy!

Už je to hodina, co jsme dnes 25. května 2011 dojeli z města. Přesto jsem stále pod parou jak převařený papiňák…

Měla by být doba polorozvinutého kapitalismu, od sametové je to už víc než dvacet let. A přece jsou obchody, které se nepoučily o pravidlech úcty k zákazníkovi a právem si proto mohou stěžovat na zlou dobu. Jenže tyto pláčou na špatném hrobě – za neprosperitu si mohou samy. I když je s podivem, že jsou to jednotlivé „kusy“.

Dnes jsme navštívili okresní (bývalé okresní) město. Zdravotní vyřizování jsme díky Pepínovu štěstí měli za sebou za deset minut, ač jsme počítali s třemi hodinami. Někdy to tak je. Den začal nadmíru šťastně. Jsou takové dny, kdy se daří všechno. I to, s čím ani dopředu nepočítáte. A tak po nákupech zdravých potravin jsme se dohodli na návštěvě nějakého obchodu, kde bych konečně koupila digifoťák i kartu pro blaho svého blogu.

Na okraji Třebíče je hnízdo marketů. Nelíbilo se mi od samého začátku, že tu vyrůstaly jako houby po dešti a zabíraly ornou půdu. Zařekla jsem se, že tam nikdy nepůjdu, v městě je potřebných obchodů dost. A osvědčených, přehledných, vlídných k člověku nakupujícímu. Už jsem přece jen zhýčkaná novou dobou, kdy zákazník je pro prodávajícího „pán“. A pokud to jde, nakupuju české výrobky, abych podpořila naše podnikatele. Avšak – teď jsem chtěla zakoupit nějaký digifoťák i s příslušenstvím, a pro to nepůjdu do supermarketu. Chce to hledat nějaký elektrodům, kde budou mít výběr a specialisty. V nákupním centru na okraji města jsem předpokládala, že bude specializovaný kvelb, kde tomu budou rozumět. A tak i přes počáteční letitý odpor jsme tam vjeli. Parkoviště prázdné, pár aut v dnešním parnu ve stínu některých obchodů. Vydala jsem se k NAY – tam to bude, tam mi pomohou! Projdu kolem obřích obchodů ke dveřím. Hned za nimi stylový dezén cihlové zdi – zazděný vchod. A na nich – „Z technických důvodů… blablabla, zrušeno.“

Další obr, kde jsem tušila fotosortiment, byl OKAY! s palcem nahoru. Jo, houby palec nahoru! Vešli jsme do monstrózní haly, zastavěné řadami bílého i černého zboží. Dva muži rozbalovali lednici, tak tak před námi odkopli víko krabice. Nevšímali si nás. Nikde nikdo, bloudili jsme mezi horami zboží, hledali uličky a vitríny s naším zbožím. Nikde nic, všechno jen ne foťáky. A taky ani lidi! Jakýsi muž nás zaregistroval, ale šel se radit s paní u půjčkového pultu. A to už jsem pěnila a dala jsem se na cestu ven. Když nás nechtějí, my je taky nechceme. Venku mi to nedalo, přece kvůli jednomu zmršenému obchodu to nevzdám. Vrátila jsem se k oné paní u půjček, kde ještě stále pokračoval rozhovor s panem prodavačem – asi. Nadechla jsem se a přes jejich hovor jsem se zeptala, kde bych mohla zakoupit foťák, když u nich nemám šanci. Loupla po mě „očma“ a nic. Pán přerušil hovor a když už jsem odcházela, tak udělal pokus se přiblížit, snad se zeptat nebo se omluvit. Nebo možná poradit, kde bych nakoupila! Něco žblabotal, rozumět mu nebylo, pak zahnul zpět do prodejny a taky nic. Opravdu nikdo neprojevil zájem. Ještě jsem směrem k „ani ne podavačům“ hodila, že o tomto našem „nákupu“ napíšu na blog, protože to volá do nebe. Pak už jsme město opustili a ani v bližším městě jsme nákup neudělali. Pojedeme tam za pár dnů. Ještě jednou se pořádně podívám v časopisu dTest na testy foťáků, digikaret a taky vysavačů. Ať jsem v obraze. Toto město je naše střediskové a nakoupili jsme zde vždycky všecko. Věřím, že i tentokrát. Konečně si oddechnu a vy uvidíte na mém blogu fotky.

Vůbec se nedivím, že je tam prázdno. Obří haly s cizími nápisy rádoby zvučných názvů – ale parkoviště mrtvé. Ten, kdo tam šel nakupovat a udělal podobnou mizernou zkušenost, už tam nepáchne. Zase přijdou na řadu staré známé speciální obchody, kde zákazníka uvidí, uvítají a obslouží. Kdy zákazník si spokojeně odnese vytoužené zboží. To chceme, já i ty. Aby si nás někdo rád všiml, ochotně nás přivítal; vždyť z našich nákupů žije. Nedivím se, že obr NAY zkrachoval. Podle přístupu k nám za ním půjde zákonitě i palcovák „OKAY!“ Podle mého názoru určitě. Ale bojím se – zbyly ještě nějaké specializované české obchody?

Už tak bloudíváme při návštěvě supermarketů, i když to tam známe. Z marketigových důvodů nám ale často změní místo, kde jsme zvyklí mít své zboží. Pak jsme jako mravenci, když jim porušíte jejich pachově označené cestičky – bloudíme, ptáme se, nechápeme, brbláme. Ale toto?! V dnešní době nákupní krize? Nedivím se. Divím se sama sobě, že jsem to nepředvídala. Na takový skladový (ani nechci říct prodejní) obr jen čtyři lidi: není divu, že nás nevidí. A tak zase já jsem si udělala „pachovou cestičku“ – sem nikdy, ztráta času a nervů. OKAY! s palcem není pro mě OK. Není pro mě dobrým obchodem. Dokonce ani obchodem! Sice jsme tam obcházeli, ale užitek žádný. Oni neprodali, my se zklamali. Do budoucna – kde uvidím OKAY! s palcem nahoru na reklamní vývěsce, tam moje stopy nepovedou. Tam mi to smrdí zatuchlostí a špatným menežmentem. U mě má vychvalovaný „OKAY!“ palec dolů!

Kitty