Česat pod narkózou

Už jsem docela dlouho nenapsala chválu nebo hanu na naši psici Betty. Teď přišla chvilka, kdy zvěčňuji nové zkušenosti…

Kříženka jezevčíka a knírače či snad i pekinéze nebo motýlka už dostává rozum. Hlavně v životě doma. Venku je to pořád padesát na padesát. Hlavně při setkání s jiným psem se na něho vrhá a ječí, odvolat se nedá, chytit se nedá, neposlechne. Asi tvrdohlavý jezevčík v ní vzdoruje. Občas ji nechám venku, když zkoumá terén daleko a nemá chuť a já hlas k tomu, abychom se sešly zase doma. Nakonec se objeví za zahradou nebo u vrat a to pak dostane novinama, těch se bojí jako čert kříže. Stejně nechytí víc jak nešikovný pokus o plácnutí, protože „plácněte blesk složenýma novinama!“

Rozum doma: dobře žere, ale zase, jak kdy. U stolu šanci nemá, na to Pepíno dohlíží a já to dodržuju. Už jsem vzdala vychystávání na talířích, zůstávalo to tam a dožíraly slepice. Kupujeme psí kompletní stravu a k jejím soustům už nic nedodávám. Žádný chleba, rohlík, rýži, těstoviny a tak. To zůstávalo. Teď jen pár kousků konzervy, kde je i zeleninka a rýže nebo kroupy či co. To si dá, porce zmizí hned. Vyvařuju jí masíčko králíků, hovězí, někdy vepřové či hovězí srdce. Nejraději z toho má vepřová žebírka, samozřejmě obalená masíčkem. Denní stravou jsou jí granule více druhů a vodička, občas troška mlíčka. Není žádným Bohoušem, protože klidně žere i suchý chleba. I tvrdý chleba třeba, bez ničeho. A ráda kouše voňavé velké kosti.

Největší potíží je česání před vycházkou. To je zápas kdo s koho. Češu já, má dlouhé hedvábné chlupy a když se mi zadaří, vyčešu i dva velké kartáče chlupů. Když se zadaří! Prvně ji chytím pod bradou a snažím se česat hlavu, to už docela jde. A pak už chytám živočicha, kde se dá. Už uši vyčesat – Pepíno odchází s brbláním. Protože jí dávám vůli, čekám občas, až zase zaujme pozici na podnožce, kde na ni dobře dosáhnu. Plece a medvědí tlapy – to ještě jde, držím ji za jedno a druhé ucho. Ale zadní kýty, nohy a hlavně ocas je boj. Než jdu česat, tak brblám něco o tom, že:

„Česání Betty – jen pod narkózou!“

Ale protože být to musí, jdeme do toho obě s vervou. Prý se těší, až půjdeme do terénu. Jo, to bych chápala. Ale už se taky stalo, že dostala novinama, když už pošesté se mi provrtěla rukama a spadla nebo seskočila z podnožky. Válí se, otáčí, kouše do rukou, tahá oblečení, kotrmelcuje – pohled pro bohy. Mluvím s ní, přesvědčuji, hromuju – všechno marné. Pořád mi uniká. Lovím ji vlevo, vpravo v letu nebo v pádu na zem. Když dám sesli kousek od kuchyňské linky, tak jak má škvíru, procpe se jí a už na mě kouká od papu. Když dám sesli k lince, tak se zapře a podnožka padá na stranu, mně na nohy nebo přes její delší stranu nohama nahoru. A mezi nimi se tlemí a chechtá Betty, jak mě zase dostala. Nad ocasem je snad lechtivá a dlouhou vlajku na ocase, to je úkol pro eskamotéra. Po pár minutách jejího potěšlivého dovádění a mých nepublikovatelných pojmenování ji nakonec držím za ocas a češu a češu. I kdyby byla hlavou dolů a zadkem nahoru! To už zní od dveří hromování našeho domácího, protože na to nemá nervy. Že by to mělo výsledek – ani náhodou. Rozšklebená tlamička vítá, jak si páníček cvičí plíce křikem. To jí jde, má ho tak vycvičeného. Pepínův křik je její vrcholné číslo. A to už je co říct – Pepíno je kliďas. Jenže jak vidí česání Betty, brunátní snahou ji usměrnit. Ale sám na ni ruku s kartáčem nepoloží, to ani náhodou. Asi nemá to srdce ji dřít kartáčem a ani se tolikrát shýbat, otáčet a lovit. To o tom česání pod narkózou je jeho výrok.

Tak zde žijeme – v poklusu, v klinči a nádherném pohybu. Ona se při česání nááádherně vyblbne, proskáče a vyválí. Já zase co se naohýbám, co se nachytám živočicha za chlupiska, abych mohla exekuci provést. Zábavu z toho všeho máme asi obě, zatímco Pepína chytá červený vztek. To od něho lítá hromování a pro naši mazličku nelichotivé řvaní – něco o Bettě! My dvě se prosoptíme k dočesání ocasu, kus psího svalnatého těla hrdě zvedne nádhernou vlajku na ocase a odplouvá středem, kolem zklamaného Pepína. Přece jen – měla by poslechnout, když na ni zařve. Ona to ale asi pokládá za domácí folklór a své vítězství. Usměvavá tlamka říká do očí soptícímu maskulínovi, jaká to dnes byla zábavička.

A ta teď bude pokračovat vylítáním venku! Že si hlasivky vyřvu jekem jejího jména, když okousává a mlátí medvědími tlapami útlého jezevčíka od sousedky a splavně s ním odchází na kilometr daleko, to pro ni patří k věci. Chudák pan nový soused přes jedno s bílým středním mopslem, nemá sílu ani razanci ho od divočící Betty odtáhnout, ačkoliv ho má způsobně na vodítku. My tak taky chodíme, hlavně ještě donedávna, kdy měla své dny. Ale je zákonem schválnosti, že jdeme vedle našeho kordonu jabloní pěkně na vodítku, nikde nic, a na konci, kde je normálně velký rozhled, ji pouštím na volno. V ten okamžik se za zarostlou hromadou sutě objeví bílý Ben na vodítku. Ben je slušňák, ale to už ona je většinou sto metrů ode mě a usměrněte naši Bettu! Strnou oba – muž s uhlazeným psem na vodítku, a stojí a pozorují radostně ječící štěnisko, metající skoky a kozelce kolem nich. Bóže, jak já se těším, až jednou budu moct projít kolem každého člověka nebo i psa jako dáma! Dnes mě okolojdoucí znají jako ječící megeru, která neúčinně odvolává skotačící fenku. A nově i ječícího a vyvolávajícího Pepína, protože má starost, že Bettu někdo chytí kilometr odtud, jak obtěžuje poklidně se klátícího sousedovic Astora. On má svou trasu a jí stačí, když ho má a může okousávat, počurávat a drápat. Astor se pak může otočit a vrátit se, ale ona může „přesednout“ na jiného psa a odejít s ním někam. Zatím ji stačím časem dojít, válící se po zemi chytit za zátylek, protože prostě jinak se chytit nedá. A odnášet a peskovat těžké mládě, tlemící se radostí, jak se pobavila a jaká to dnes byla prča!


Jinak je to dáreček za všechny peníze. Chápu, vyroste z toho. Docela se snažím poctivě si uvědomovat, jak je dynamická a radostná. Ale – žijte se semtexem v psím kožiše. Plánování života na farmě s ní je ztrátové. Už si zvykám, že se stejně vždycky vrátí ke mně. Ať po mé stopě nebo ze zvyku. Ale ty nervy! I když – jak já miluju ty její divoké nespoutané běhy a bezmeznou oddanost, když jsme někde jen my samy a blbneme si z radosti ze života.

Zdravím paní Růžičkovou z Křižínkova. Vyhrožujeme Bettě, že jí ji vrátíme zpět. Psice se ale v letu kolem mě tlemí na plné pecky. Ona se nebojí. S námi je sranda a nebude nás měnit – prý, jak skoro vidím v jejích rozjásaných mandlových očích. Poctivě doufám, že to tak bude.

Kitty