Jsou tam – to trvalo!

Kdo jste nakoukl na můj blog v posledních dnech, už vám určitě svítá…

Můj blog byl do neděle 19. června 2011 bez obrázků. Docela zde chyběly. Občas se i zde ozval povzdech, jak bych taky chtěla mít obrázky na blogu. Zakrytě i nezakrytě jsem žádala o pomoc. A zcela zákonitě se ozvaly pomocnice s nabídkami mého vedení v znalostech k tomu potřebných. Jenže – jak už jsem psala – moje zkušenosti s PC i blogovými možnostmi jsou docela útržkovité. Spíš mozaika, řada správných kosteček, které ale nedávaly celek. Stejně zákonitě jsem ale chtěla obrázky…

V oné historické neděli nakonec došlo k zaklapnutí patřičné poslední kostičky. Ale co to stálo nervíků! Bohužel musím přiznat, že nejen mých, i když to z dalšího záznamu přímo nevyplývá. Rozhodla jsem se, že tento boj hodím na blog jako článek. Aby věděly další pomocnice, jak je to se mnou při učení se novému.


Svůj záměr napsat o tom jsem až PO AKCI práskla jmenovaným a ty mi to povolily. Proto se pokusím popsat celý děj kolem obrázků na blogu. Začínám docela zdaleka.

Moje divizničky mi už léta ničí nějaká choroba a škůdce. V rádiu ČRo2 byl pořad, kde odpovídal známý znalec flóry a bylinek pan Jan Kopřiva. Napsala jsem mejl s prosbou o radu. Ozval se mi překvapivě brzy a žádal nejlépe vyfotit postižení a poslat mu to mejlem. Oskenovala jsem typické listy a uložila do PC. Mínila jsem fotky poslat mejlem. Dotud dobrá. Ale posléze jsem je v celém PC nenašla. Nakonec jsem je na radu milé kamarádky Danici pokusem a omylem podle jejího návodu našla kdesi, kde se neměly nacházet. Fotky odešly a už mám jasno. To byla ta odbočka.

S hledáním fotek divizen přímo souvisí, že mě Danica ponoukla a učila a naváděla, jak se dávají obrázky do článku na blogu. A nejen ona. Další kamošky slyšely moje pochybnosti a taky pomáhaly. Jenže znáte to – každá už to umí a vysvětlí po svém s tím, že jsem zkušená a mám v potřebných oblastech práce s netem jasno.


Ještě vysvětlení: blogařka Anna se mnou měla svatou trpělivost. Radila, já oponovala, že to nejde. Neměla jsem jasno, kde obrázky najdu a kde je mám já. Nakonec po mnoha nervózních pokusech se mi podařilo dát obrázek kozy z internetu do složky na plochu mého počítače. A tam zůstal více dní. Další její fotku z přílohy jejího mejlu (batole) jsem dokázala dostrkat do mých obrázků v PC. A dost, vzdala jsem to, ublížená a neúspěšná. Znectila jsem pro sebe houževnatou Annu! Nedokázala jsem tehdy pochopit rozdíl mezi PC, internetem a blogem, snažila jsem se hledat pokusem a omylem! Pro tuto etapu jsem to vzdala.

Další rádkyní a opět znectěnou pomocnicí se stala Otavinka. Když jsem nerozuměla Anně, ptala jsem se jí. Po svém mi vysvětlovala, ale zase mluvila do dubu. I tady jsem snahu o obrázky nakonec vzdala. Ani tady moje kusá mozaika znalostí konečný výsledek nedala.


Poslední v řadě, ne významem, byla Danica. Obula se do mě, prvně požadavkem na instalaci Skype, který z mé strany nebyl úspěšný. Tak začaly lítat informace o návodech, které pro potřebu obrázků dávala na svůj blog. Mejlíky lítaly jeden za druhým. Její rada + moje vyznání, že nerozumím, neumím, nejde to. Nevím, kde to najít. Nevidím to tam. Nevím, co je to screen. A nakonec klasika: i jí jsem to vzdala. Začaly lítat další mejly: nevěš hlavu; já ti pokoj nedám; obrázky si musíš uložit na web, nejlíp na „www…“; nahraj si obrázky do galerie blogu, máš už nějaký?
Do toho se ozvala Otavinka s návrhem, abych si aspoň zkusila dát na svůj blog diplom za Květinovou soutěž od Milánka. Ale jak jsem to pro ten den vzdala, taky jsem to vypustila.

Ale! Jak jsem byla tak ublížená a znechucená, přece jen mi v podvědomí ťukalo: přece nějaké věci víš, už jsi si uložila batole a kozu za Annina vedení! Přece obrázky tam někde máš, tak je najdi a vzpomínej. To by bylo, aby to nešlo!


Začala jsem vzpomínat a zkoušet. Dala jsem se do psaní toho článku „Vkládání obrázků na blog“. Přečtěte si ho a víte vše! Napoprvé se vložení „kozy“ nepodařilo, proto konstatování – jsem kopyto atd. Pak jsem ještě pokračovala, že teda obrázky mít nemusím atd. a konec, podpis. Nepovedlo se!

I tahle etapa trvala jen chvíli. Přece jen mi to nedalo. Zapnula jsem svůj mozek, vzpomínala, zkoušela „kopírovat“ kozu, zkoušela „vložit“ kozu a najednou „ťuk“ a byla tam! Měla jsem obrázek kozy z plochy v článku. Zírala jsem na to! Nezmizelo to a tak jsem plná štěstí připsala doušku na konec článku. Tu tam nechám na věčnou paměť mého úspěchu v neděli 19. června 2011.


A už to jelo.
Posílám mejla Danici: „Okamžitě koukni na můj článek o vkládán obrázků na blog!“
Posílám mejla Ježurce: „Koukni, ale fofrem!!!!!!!!… Co vidíš?“
K Otavince taky letí mejl: „…jestli jsi ještě na netu, tak fofrem koukni…“

Z Blogu.cz mi přiletí odkaz na komentář od Danici (velkými písmeny): „Hurá(Á 29x) – nevím co říct a ani nemůžu, protože mi zůstala huba otevřená (Á 11x).“

Od ní přímo přiletí mejl: TÝ (Ý 15 x)JJJJO (O 9 x) – máš tam komentář „
Odpovídám: „Nejenom TÝÝÝÝJOOOOO! Teď se běž ještě jednou kouknout na poslední článek. Prosím?!“
Od Danici: „Pozdě¨- viděla jsem “ (to už tam byl diplom za Květinovou soutěž jako živý!)

A aby to ještě nestačilo, přiletěl mejlík od Danici: „Radostí tady nadskakuju na židli a vymejšlím, co nového Tě naučím… ale opravdu mám VELIKÁNSKOU RADOST… nejraději bych ti radostí bulila na rameno…“

Pokud jste si našli odkazovaný článek, tak jste četli i komentáře. To byla všechno rajská hudba na moje pošramocené sebevědomí! Omlouvám se za délku článku, ale vidíte, že to bylo opravdu napínavé. Ještě jednu radu jsem dostala od Otavínky, abych si zapsala tento den jako památný den. Což tímto činím.

Všem mým láskám a rádkyním moc a moc děkuji. Jen doufám, že i já jim budu třeba někdy nápomocná. Ale – takový blogový okamžik je jen jeden. Neuměle jsem zkusila zdokumentovat, jak to bylo. Se svolením aktérek.

Kitty