Až tak!

Dnes hned po ránu ulehčuji svému tělu v příslušné místnůstce, když moje oko padne na uhlák s kupou odřezků dřeva. Nahoře – hrůza!

Nahoře trůní igelitový pytlík a v něm jsou zavázané skořápky od ořechů. Jak se tam dostaly? Jsou spalitelné, ony tam patří. Ale igeliťák? Ten má být v umělých hmotách! Jo vlastně, dala jsem to tam tak, než budu mít papírový pytlík a hned potom hupky dupky s igeliťákem do směsných plastů!

Já jsem totiž na třídění odpadů z domácnosti až fanatička. Mám zažitý systém a každý odpad má svoje logické místo. A tak překotně dokončím ranní úkon a ještě začerstva lapnu igeliťák s obsahem. Cestou horečně rozvazuju pytlík, z odpaďáku v kuchyni vyhrabu kabelku od mouky a přesypávám skořápky. U toho cedím mezi zuby obžalobu svého lajdáctví…

Pak mi najednou dojde, co vlastně dělám. Byla jsem v té chvíli jako v tranzu. Jako by šlo o život! A ono vlastně jde o trochu skořápek. V té chvíli prozření jsem se nadechla, poklepala si na budku a začala jsem se usmívat. Vždyť z čeho to vlastně dělám drámo? Z trochy prázdných skořápek!

Někdy si myslíme, že je zle a ona je to vlastně v jádře prkotina. Pak je nejlepší si zaklepat na budku a uculit se své „dokonalosti“. Tak jsem to dnes udělala. A fakt se mi ulevilo. Co je o jeden pytlík? Stejně – i kdybych to neudělala já, tak se toho zhostí Pepíno, jsme oba už k tomu vychovaní. Tak o co vlastně jde, ne?

Kitty