Stihnu to někdy?

Ráno – začínám fungovat. Ještě poloslepá jdu na dvůr zapnout internet, zkontrolovat kolik napršelo a kolik je stupňů na teploměru, abych to dala do záznamů…
Cestou si kombinuju, co dnes mám všechno stihnout:


Něco musím akutně. Včera mi posekali porost kopřiv, odkud je těžím na bylinky. Ještě že zůstal pásek kopřiv kolem japonských topůlků. Je to prst boží – dojdi tam, co seřežeš, to ještě obrazí! S tím souvisí, že musím napytlovat a nabalit uschlé bylinky – a to ještě dnes ráno netuším, že je výkup a odpoledne se mi to hodí.
Dnes musím posbírat květy divizen než začne pršet, a taky první dávku květů amerického slézu. Ani to netuším, že budou přeháňky a další dva sběry slézu budu sbírat mezi kapkami a oschnutím.
Musím stihnout poprvé posbírat okurčičky, už včera jsem na nich byla. Šetřila jsem si je na dnešek, abych poprvé z nich udělala papu na salát jako prémii pro nervního bručouna – nejde mu satelit.
Musím stihnout Mařenku a uprosit ji, abych mohla na blog, když mi nejede internet. A uvažovat, co s tím a jak to nechat spravit. Bylo by dobře jet do města to opravit, ale bude řidič takové cestě nakloněný?
Jo, od včerejška mám „rozeplené“ plevely u rajčat, to se musí dodělat, za chvíli už se do nich nebudu moct dostat! A taky udělat „síť“ u šesti okurčiček, co zbyly od sázení a nebylo místo – musí se podepřít, už si holky polehaly na mulč.
Musím stihnout dojít si k sousedě Martě pro saláty, má jich hodně a slíbila jsem, že jí od nich pomůžu aspoň trochu. Už pomalu vyrazí na květ a já je tak ráda papám se špíčkem – i když bych neměla. Ale to už bych neměla žádnou radost.
S novým vysavačem musím vyluxovat ložnici s koberečky u letiště a v zadnici zase parkety, abych si vyzkoušela, jak s trendy příslušenstvím zacházet a co mi to nového přineslo. Zatím stojí smutně inovovaně zaparkovaný a čeká, až hospodyně zjistí hromadu chlupů všude a začne je řešit.
Musím opatrně připomenout Pepínovi, že by měl vybourat ta koryta v garáži, abych tam mohla přestěhovat starou plechovou kuchyňskou linku, AŽ JEDNOU smontujeme tu novou, co čeká zatím složená na druhé straně.
A taky vytáhnout ven z domu na dvůr srolovaný koberec, vyluxovat a vyčistit ho a domluvit jeho ustřižení , protože by měl být užší, abych ho u nové kuchyňské linky tolik nešpinila; přiznáme kachlíčky, které tam původně byly.
.
.
.
.
A jak tak pořád uvažuju, co dnes MUSÍM, zapomenu kam jdu a co jsem tam chtěla dělat. No a:

Udělala jsem dobrou snídaničku – pro Pepína 2 chleby s Perlou a povidly (protože mi kelímek spadl, popraskal a co kdyby se to zkazilo?), čajíček s půlkou citronu.
Potom jsem skočila na půdu pro síta na sušení divizen (už jich je plný košík a platíčka od sušičky nestačí) a všimla si kopřiv, co se musí rychle napytlovat, kdyby byly bylinky.
Hned potom česat Betty a hupky dupky s ní za jednou divizničkou asi tak deset minut od nás, to jí na vyběhání, vyčuchání a vyprázdnění stačívá; mezitím ona stačí vypleskat tlapama dva veliký psy, až utíkají domů, když předtím proběhli dírou v plotě, aby se s ní mohli pozdravit.
Namíchám a postříkám divizny proti skvrnitosti, což mi poradil slavný receptářový rostlinolékařský mág pan Jan Kopřiva osobně mejlem
+ vyklidím a zlikviduju odpadový prostor, protože mi zde někde zapadla plastová matice od postřikovače (u toho se mi při postřiku svezla nezajištěná hadička a stříkalo to všude možně).
Přišla pošta a přinesla nám dopis z Vodovodů a kanalizací. Je to divné, proto to rychle rozřezávám a přitom volám na Pepína, že nám asi posílají fakturu na NULA KORUN, protože jejich vodu nebereme, máme studnu. Kouknu a vidím – faktura na 0,00 Kč! Všechno pěkně vysvětlené, tři odečty a všude nuly (cena 38.80 za m3!!!), to mi bude chutnat naše vodička – za takovou cenu by mi ta státní voda „zhořkla“.
Po obídku si všimnu, že se dnes vykupují byliny a nanáším k úvaze jet s nimi, posledně jsem si nevšimla a dnes už je toho hodně. A taky – mám nemocný počítač a ten nepracující konvertor od satelitu…
Hlídám hodiny, Pepíno si luští osmisměrky jako o život. Je mrzutý, že si s tím konvertorem neví rady a luští, protože je mrzutý. V půl druhé připomínám, že bychom měli jet dřív, musíme naložit bylinky (to už začíná přeháňka) a dát opravit počítač a s tím konvertorem…
V půl třetí máme naloženo a vyrážíme v dešti k desetikilometrové cestě.
Ve městě lámu servisáky, vysvětluju závadu PC a lákám je na příslib stovky, jestli si to budu moct v pořádku odvézt. Dávám dva telefony, zavolají mi. Technik mi pak volá, ale na druhé číslo, které jsem dala „pro případ…“ Nevím nic.
Na bylinky čekáme hodinu a půl, hotoví jsme právě včas, abychom stihli vyzvednout PC a zkonzultovat konvertor. Pepíno mě vyhazuje u servisáků a odjíždí „řešit“. V prodejně mě vítají tři v hlubokém předklonu, hlásí OK, vysvětlí závadu a jak technik pracně hledal. Nainstaloval znovu nějaký ovladač síťové karty, skoukl, proč mi PC jede tak pomalu, o což jsem taky požádala. Platím a ráda přihazuju tu slíbenou stovku. Nechtějí to vzít NE NE NE, tak si řeknu o cukrátko, rozbalím je a prosím, aby papírek z něho uklidili. Byl podložený tou stovečkou a už přestalo hádání, papírky uklidili.
Ještě si vzpomenu – jo, nemáte zde nějakou webovou kamerku? Měli – i s mikrofonkem. Kupuju, nechám ji schovat do vyžádané reklamní igelitky, Pepíno taky nemusí hned vidět všechno (stejně mi ji pak bude instalovat).
Doma uvařím večerní papu – čočku s porcí uzeného kuřecího stehýnka, dnes jsme se rozšoupli.
Opatrně přistupuju k zapojenému počítači. Jede, chvála technikovi. Od té doby píšu mejly, pak už tyto články. Za zády je ticho. Hospodář usnul u stolu, televize nejede – bájo! Večer co večer mi za zády jela ČT24 hajdpark, už jsem byla celá do bíla, zprávy a plkání pořád dokola a nic z toho a to jsem se měla soustředit na pořádné psaní článků! Stejně se hospodář koncem ropotání v hajdparku probudil až jsem drtila mezi zuby nadávky, že to zase jede po šestnácté pořád dokola!
Tak vidíte – člověk míní a den mění. Jak mám pak všechno stihnout?

Kitty