Komárek

Vracím se s obědníkem (dnes bramborové knedlíky se škvarkama) a vidím kolem drandit „komárka“…

S malým písmenem. Není to chyba: není to jméno člověka. Je to takový vysoký postřikovač či co. Zemědělský pojízdný mechanismus, čtyřkolý vysokánský něco. Štíhlá vysoká kola výšky člověka, miniaturní kabinka a tělo mechanismu vysoko nad silnicí. Bóže, něco takového popisovat je makačka na bednu. Asi něco jako je popisovat racionálně, co je to „vyfňákat“. Jézédák hodí okem a vybafne pojmenování, kterému se na dědině rozumí.

Ono to jezdí v lánech obilí i vysoké řepky. Už při setí v lánu zemědělci nechávají nezasetých pár řádků právě pro tohoto komárka. Dnes ho vidím s tou vysokou prcinkou a podvědomě mě to nutí nakukovat mu pod ty jeho vysoké sukničky. To jsem, co? Není to úchylka? Jenže – to je tak směšný harapáček! I teď se potěšeně usmívám, jen si na to vzpomenu.

Jo, to je dědinský folklór. O tohle bych přišla, kdybych coby už rentiérka dřepěla zapškle a omrzeně v městským bytě. To by byla škoda, nemyslíte? Já ale míním, že hlavně škoda pro mě.

Jsem šťastná dědinská náplava, když zde kolem mě zrovna vidím štrachat se komárka. To je pohled! Zdravím jeho určitě dobrého a pohodového řidiče. Pepíno jistě odhadne nebo ví, kdo to je. Mě stačí, že je a že tudy občas prodrandí. S těmi sukničkami prokladě vysoko!

Kitty