Ráno ve květech

Kdo máte potíže s nápady na články na blog, pojďte trhat v brzkém ránu divizny. Tam mě napadá témat…

Porost hučí včelami, basuje tam i brundibár. Jednoho takového obra bručivého jsem pojmenovala Ferda. Je to fiškus. Už zdálky ho slyším na té největší rostlině. Mlsá po celou dobu, pak se odmlčí až do chvíle, kdy ho shrábnu do hrsti květů. Citlivé prsty poznají velkou hrudku, která by tam být neměla:

„Jo, ty filuto, ahoj. Už se zase vezeš?“

Nezmatkuju. Ten neštípne, i když jsem byla svědkem, že moje sestra od čmeldy žihadlo dostala. Tento počká, až se otevře překvapená dlaň, hrabe se ven a pak spolu s hrstí květů „přestoupí“ do koše se záplavou kvítků. Kutá si tam, dokud koš nevysypu na síto. Uslyším zabručení:

„No dík, já už si s tím poradím!“ a pokračuje v těžení spousty oranžového diviznového pylu.

Včel se bojím. Hrudka mezi prsty je menší, včela vzteklejší a občas některá píchne. Většinou jsem se včeličkami kamarádka. Některá polekaně vzlétne, jak uvidí ruku, fikne mi na šaty nebo na vlasy a čeká. Někdy jich čeká na mých vlasech víc. Stejně jako při rójení – nezmatkuje, nepíchá, však se dočká. Na jedné jediné obří divizně je jich třeba padesát. A víte proč? Jen jediná voní! A její květy chrupnou, když je uchopím a trhám. Má i největší pevné květy. Voní, jsou pevné, ale trhat nejdou. S nimi bojuju za zahučení včelího osazenstva. Ještě že je jediná. Je to prozlostka a bonus v jednom.

Včelí práce a jejich spokojený hukot v rozbřeskovém čase u divizen je moje odměna. Říká se, že i kráva zabučí, když vás potká. Je to pravda, kravínem už jsem si prošla. Jednotliví kraví mastodonti postupně zvedají hlavy a při procházení kolem nich zabučí. Bejků v bejčárně jsem se dost bála – za hlubokým basem znepokojeného býčka jsem tušila velikou sílu. Jakoby říkali: NERUŠIT! Rychle jsem nerušila! Hodně rychle jsem nerušila.

Později Pepíno vypustí kuřítka. S miskou jejich papu v ruce. Kvočna se ozve a postupně se na septik vykulí deset kuřítek. Tuhle chvilku si nenechám ujít. Vyjdou ven z boudičky – pomalu, jakoby se jim nechtělo. Pak nastane chvíle, na kterou čekáme. Jedno se rozběhne a začne třepat křidélky, vyskakuje a mete do dvora na travičku. Pak i další a nakonec celé hejnko cvičí křidélka. Koukáme na to oba a potěšeně se culíme. Krása, proto teď už každý rok si nasazujeme kvočnu na vlastní kuřítka. Pro potěšení oka a radost z darovaného života.

Pak trhám divizny – ale to už znáte z dřívějšího článku. Obyčejné ráno…

Kitty