Pasu vlaštovičky

Až se bojím o tom psát, abych to nezakřikla…

Přišla jsem před chvilkou ze zahrady s košíkem slézových květů. Abych je mohla sušit, musela jsem pro velké síto na půdu. Došla jsem s ním dolů a nahýbám se nad ně, že do něho květy nasypu. Najednou „buch“ – ke špičce nohy mi dopadl ptáček. Malá vlaštovička! Různě je po zemi lovíme už kolik dní. Je čas, kdy naše vlaštovky vyvádějí mladé. Ti chudáci malí sotva opeření se někde musí naučit lítat.

Betty má v pácu nějakou „němkyňu“, jak se taky říká potkanům. Sousedi krmí kukuřicí a to je jejich oblíbené papu. Ne těch sousedů, pochopitelně! Proto ji nezaznamenala. Ze zvyku jsem po mláděti mínila jít. Takové „vypadenečky“ dáváme zpět. Jenže jsem se včas zarazila. Ta malá školačka před mýma rukama popoletovala a nakonec odletěla dost daleko. Bude stačit, když ji uchráním před Bettou. Staří ve dvojici malou doprovázeli, přestala jsem se o ni bát. Za dvě minuty dopadly na placáky dvora ještě dvě. To je nadělení!

S vlaštovkami u nás (máme jiřičky) je to tak, že máme několik hnízd. „Panelák“ s třemi hnízdy v řadě, vedle další se třemi a jedno, pod kůlnou taky tři a další tři ve vedlejší budově. Ještě včera jsem nevěděla o tom posledním. Na lavici tam mám plata s vajíčky a včera jsem si vedle nich všimla sena a smetí. Kouknu nahoru a tam už hotové hnízdo. V těchto dnech je blátíčka všude dost a první mláďata vyletěla. Možná jsou to ona, kdo si tam tak rychle postavil další hnízdo. Kdo to ví?

Teď musím pozorně chodit, pozorně koukat kde šmejdí Betty, aby naši mladí nedošli úhony. Mají právo se zde bezpečně rozlítat. Každý rok některé hnízdo přibude. Pod hnízdy bývá „nepořádek“, jak tam sedící máma a pak rostoucí mladí „cos upustí“! Pod hnízdy máme proto desky. Kde to nejde, máme dna popundeklových krabic. Kde to nevadí nic. Tyto „pozdravy“ od našich kamarádek čistím každou chvíli. Nejsem nadšená. Ale říká se, že kde mají ptáci hnízda, tam jsou doma a tam se dobře žije! My lidi víme, jak je domov důležitý. Přece kvůli kosmetickým závadám pod nimi naše „holky“ nevyhodíme. Zbavují nás hmyzu, jsou pro nás užitečné. Jejich štěbetání patří k farmě.

Ono ani prakticky nejde jim zabránit v usazení. Jeden den nejste dopoledne doma, přijedete a hnízda je půl. Roste před očima. Zkusili jsme dát záclonu na tyči tam, kde by vadily. Předtím jsme jim základ dvakrát shodili. Pak tam přišla ta zábrana – a stejně tam lepily další hnízdo. Teď tam není, nemůže, dole se chodí, to nejde. Zvykly si a další se záclony asi leknou.

Jak to bude zítra? Kde ještě přibude další vlaštovčí domov? Ale – hmyzu je dost, jsou to naši miláčkové, tak jim necháme volnost. Ať se jim daří. Když se bude dařit našim vlaštovičkám, bude se dařit i nám. Pokazte si štěstí kvůli ptáčkům zpěváčkům! To nebudeme riskovat a nechceme udělat.
Tak teď koukám pod nohy a když se stane a nějaká malá holka mi přistane nedaleko, opatrně ji „pasu“. Hlídám Betty a těším si oko. Kdo to tak máte? Nemám pravdu?

Kitty