Podivné dny

Poslední dny jsou podivné. Tento způsob léta…

… a navíc anenský týden. V Alpách napadlo 20 centimetrů sněhu, to je od nás coby kamenem dohodil. Dalo by se říct – zima, mráz. Okurčičky pod deset stupňů Celsia přestávají růst, jen plevelu se při tomto přeprchání daří. Navíc – máme posečenou všechnu trávu v zahradě i na louce a stojím nad ní pomalu se slzami v očích. V zahradě se nám podařilo v sobotu trávu zatlučenou deštěm vytáhnout, obrátit i dát do kopek. Na louce chudák leží dvakrát obrácená, neskopená. Je ještě zelená – ještě pořád zelená. Jestli bude dva dny pršet, zhnědne a bude z ní hnůj. To nemáme rádi. A ani králíčkům potom seno z takové trávy nepřeju.

Nebe olověné, jenjen spadnout na zem, těžké mraky nám zastiňují sluníčko. Není nálada na nic. Dokonce ve mně bouchly saze, jen jsem uviděla místo smajlíku v komentáři slovíčko „heart“. Moji nechuť k cizím výrazům už znáte. Napsala jsem nervózní nepěkný komentář kolem toho oné blogerce, která za nic nemůže. Už jsem se stačila omluvit i přes Skype, ale pocit z dnešního zamračeného dne se tím nezlepšil. Ještě že od jiné kamošky došel slovní překlad!

Koukám, jak se množí zamračení a smutní smajlíci. Už snad použiju jen jednoho. Veselého. A to při zmínce o návštěvě na Haniččině blogu, kam jsem si došla osvěžit zrak u jejích smajlíčků. Jsem dajaká nepohyblivá, nechce se mi zamířit k dalším, kteří taky mají pěkné smajlíčky. Tyhle malé pohyblivé obrázečky mě těší. Pomalu se ke mně slétají nabídky smajlíčků, které mi blogerky samy nabízejí. Až zvládnu jejich přenos do blogů i do mejlů, budu je bohatě používat. To přísahám. I pro svoji radost při jejich sázení do textu.

Rychle oběhnu farmu. Oberu zbývající květy bylinek a začnu lovit blogerky k pokecání. Některá má kamerku, s ní zpřesním práci s novým prohlížečem. Nemůžu najít Oblíbené položky a to mě zlobí. Někde jsou. Ale zamračený smajlík už nepoužiju. Protože někde jsou, v toužených hovorech s blogovými kolegyňkami (možná i s chlapy) vyzvím, kde se přede mnou ukrývají. Bude čas na zbývající přesun T602 do nového texťáku, kde už budou jen potřebné stránky. Ve starém zůstávají ještě některé. Na každé z nich je cenná informace. Musím je „obejít“, vypsat, zapsat do příslušných dokladů a stránku nechám ladem. Nakonec zmizí celý starý texťák. T602 byl můj první – a na ty se vzpomíná s nostalgií. I na historii s hledáním pomocníka, který by konečně rozhýbal zablokovaný soubor a dovolil mi převést ho do živého užívání a možnosti tisku stránek. Za to děkuji ještě jednou mému počítačovému mágovi Petrovi. I dál k němu volám o pomoc, problémy jsou od toho, aby se řešily a neštvaly člověka počítačového.

Jak jde den, práce mi vylepšuje náladu. Pepíno zasedl k trhání rybízu a rozkopil seno ve své blízkosti. Přišla jsem trhat za ním se zprávou, že se k nám do hodiny přisune déšť. Už v té chvíli bylo cítit kapičky ve vzduchu. Chvíli ještě seděl a hromoval:

„Jen to rozkopím, přijdeš ty a doneseš jobovku. Ani si nezatrhám…“

Nerad za chvíli konstatoval, že bude muset opustit rybíz a zase to skopit. Aspoň že se to provětralo. Skopil dvě kopky a omrzeně odešel s tím, že dokud odtud nevypadne, bude pršet. Jako by to věděl; už se víc nerozpršelo. Zato já jsem vyletěla a dala se do trhání slézů. Největší řada byla už hodně rozkvetlá a kdyby zapršelo. Za chvíli jsem měla trháček plný. Ale už jsem znovu k rybízu nezasedla. Jak jsem košík donesla k vysypání na plata na půdě, vzpomněla jsem si, že ve čtvrtek budou vykupovat byliny. Začala jsem s rošádou. Pár oddělení docela poschlých jsem narvala do košíku, míň suché naložila na drátěná plata do výšky na šňůry. Ranní květy řebříčku jsem nasypala do třípatrových vozíků, tam dobře proschnou. Ty skoro suché v košíku doschnou dole na sušičce a zabalím je k expedici.

Tak, zachmuřený den se přece trochu vylepšil. A už se těším na večer. Mám sjednanou videokonferenci na Skypu. Jak se vydaří a kdo se zúčastní se uvidí. Docela se těším. Mezi námi děvčaty hodíme řeč. Povídání je med ženské duše. Snad to tak budou cítit i ostatní. Možná brnkneme i Kelyšovi, abych mu mohla poděkovat za nejrychlejší pomoc při odstranění Kuleváloše z mé profilové fotky na Facebooku. To byly nervy!

Není to den jako malovaný. Aspoň večer se doufám zadaří. Držme si palce, ať Skype kope. Pepíno už pozná zvuk najíždění Skypa a připomíná, že:

„Dělej, už ti kope Skype!

Když k tomu hned neběžím, po minutě se ptá, jestli ještě kope…

Normální zamračený den. Běžná rachota na farmě. A přece věřím v lepší závěr!