Cesta na půdu

Ještě jednu z humorného soudku…

Další humornou „příhodou z natáčení“ byla vzpomínka na jednu cestu nás sester s košem prádla na půdu hned o poschodí výš. Osm schodů, odpočivadlo, osm schodů. Připomínám to proto, že jsme tehdy na tu půdu ani nedošly.

Už jsme si teď nevzpomněly ani jedna, co vyvolalo takový mohutný záchvat smíchu, že jsme po schodech lezly s přestávkami. Jedna se smíchem zlomila, upustila ucho koše s prádlem a vyvolala další záchvat smíchu i u druhé. Uslzené, udýchané, hlučné jsme lezly po dřevěných schodech se smíchem, který se v bytovce hlasitě rozléhal. Když jsme se vydýchaly a snažily se na sebe nedívat, po chvíli jsme se uklidnily. Jenže – jak to v takových případech bývá – jsme se nadechly, vzaly koš zase do rukou a vyšly dva schody. Pak se ozval vzlyk zadržovaného smíchu a slovíčko, které vše zavinilo a stály jsme nanovo. To se nedalo zvládnout. Obě jsme se upamatovaly, že jsme přes odpočivadlo ještě přešly a zamířily dalšími schody k půdě. Byly jsme stále slabší, uslzenější a uchechtané do nemožnosti. Skončilo to tím, že maminka vylezla ze dveří, dostaly jsme vynadáno, koš tam zůstal a odnesla ho nahoru asi maminka. My dvě jsme tam ani samotné ten den nedošly!

V mládí jsme spolu dost soupeřily a dělaly si schválnosti, jak to u bujných lidských mlaďochů bývá. Byli jsme dvě holky a brácha, měli jsme šťastné dětství a hodné rodiče, kteří se nehádali. Dali nám dobrou výchovu. Všichni jsme se v místě vyučili kováckému řemeslu, které se nám v životě rozhodně dobře hodilo. Rozmíšky se léty uhladily. My dvě jsme rentiérky-důchodkyně a bráška dovrší šedesátku v říjnu. Teď jsme my sestry jako „můj s mojú“, máme se rády a potřebujeme se. Aspoň z mé strany tomu tak je a vypadá to, že i sestra to tak cítí. Snažíme se být co nejčastěji ve styku a Pepíno mě tak třikrát ročně vyveze k sestře a jejímu příteli na Moravu. Jen na skok – ve stejný den se zase vracíme. Posedíme, pokrafáme, dáme si obídek a kafíčko a zase frrr domů. Jezdívala s námi ve staré Škodovce 120 i první fenka Kittynka, od letoška s námi na Moravu míří i umravněné štěně Betty.

Dřív k nám jezdily děti jejích synů na kratší pobyt. I loni zde na prázdninách na pláži na Vranovské přehradě byla dcera jejího syna Martina a syn syna Zdeňka. Letos už dva její synové nežijí a děti mají jiný program. Letos k nám přijela pro změnu sestra autobusem. I tak to jde. Potřebujeme se a máme se rády. Mám radost, že to podporují i můj Pepíno a její přítel. Jen si přeji, aby to tak co nejdýl vydrželo.Úžasný

Kitty